Také dnes čteme v jeho R.U.R. o hloupoučké, progresivistické aktivistce, která naivním blábolením, že i chudáčci roboti přece mají svá práva, spustí lavinu, která zničí svět. Ve Válce s Mloky vnímáme, jak v nemorální touze anonymního kapitálu po penězích a moci dovážejí se z exotické krajiny Mloci, protože dělají práci levněji a činí tak náš svět bohatší až do doby, než ho pohltí a zničí. Spisovatel předpovídal, že kde jsou zbraně, je i válka a smrt (Krakatit, Bílá nemoc), kde jsou umělá božstva a ideje je i zmar všeho (Továrna na absolutno). Aktuální přesah má většina Čapkových děl. Umělec měl velký cit pro dobu, v niž psal, a čtenáře, pro něhož psal. A jak známo, dějiny se opakují.

Svůj poslední román Život a dílo skladatele Foltýna Čapek tvořil v době z nejtěžších v našich dějinách, v době pomnichovské. Vše se obrátilo naruby, demokracie přestávala být demokracií, svoboda svobodou, nezávislost se stala vazalstvím.

Čapek zemřel doslova uštván nenávistnou propagandou, pomluvami, nactiutrháním, nálepkováním, osočováním… bez možnosti hájit se. Nastával čas, kdy se převracely dosud platné humanitní hodnoty, kterým Čapek bytostně věřil. Zrada, licoměrnost, patolízalství, pokrytectví, netolerance, udavačství, samozvaní moralizátoři, polovzdělaní aktivisté a všelicí „soudci z lidu“ ničili a zničili Čapkovi život.


Spisovatel si dobře všiml, jak nová doba, kdy se hroutí dosavadní jistoty, dokáže rychle vygenerovat nové lidi. Hmatatelně v nich pocítil akutní ohrožení osobní i celé společnosti a civilizace vůbec. Nástup fašismu a jeho rozpínavost – tak je s odstupem času nazývána tato éra. Hlavní postavou je Bedřich Foltýn (též Fricek Foltýn, Beda Folten), jakoby chtěl Čapek naznačit, že takové kreatury se skrývají pod různými jmény.

Archetyp chorobně zamindrákovaného manipulátora, udavače, lháře, podvodníka, který věří vlastním bludům. Nedouk, osoba bez talentu, citově vyprahlá, maniakálně a bezdůvodně posedlá svým egem, nesplnitelnou ctižádostivostí a chimérou osobní dokonalosti, která uraženecky nenávidí každého a nerozumí nikomu, kdo má samostatný rozum, jiné názory a míní žít po svém. Figura, která chce někam patřit a nemá na to, neúspěšně přitom kořistí jen z práce a talentu jiných.

Foltýn podlehl přeludu, že ke štěstí stačí blekotat mantru nesouvislé řady naučených slovíček a iterovat spektakulární gesta. Plivat na každého, kdo se mu znelíbí, či nezpívá jeho písničku. Žije v sebeklamu, sám lidsky, fyzicky i tvorbou impotent, zkrachovanec trpící syndromem velikášství. Zradil každého, koho před tím oklamal.

Pomlouvač. Nactiutrhač. Velkohubý pozér a nadutec. Zloděj křičící, chyťte zloděje. Defraudant. Úplatný úplatkář. Deprivant, asociál bažící po úspěchu, veřejném uznání a popularitě, kterých má v úmyslu dosáhnout tím, že bude opakovat fráze, jejichž obsahu nerozumí, ale podle něj jsou „in“ a „potřeba“. Křivák neschopný skutečné lásky, porozumění, harmonie a tvůrčí práce, hodnot, o nichž jen exaltovaně žvaní.


Čapek alegoricky přenesl vizi do umělecké sféry. Však v textu nalezneme narážku, že dnes by se foltýnovská kreatura vyskytovala i v politice. Interpretovat knihu jen jako dílo o etice tvorby (jak se vykládala za socialismu) by bylo zjednodušením.

Na konci života, kdy koncipoval tento román, autor napsal: „Vidím, že jsem obětí – čeho vlastně? Nějaké trapné a zlé lži, kterou nemohu pochopit... musím se setkávat se lží a křivostí. Jsem slabý člověk... má životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem, ztrácím všechnu jistotu, mám-li co dělat s něčím lživým a nesmyslným a nenávistným.“ (1)

Přežil by Čapek dnes? Kolik lidí si i nyní klade stejné otázky? Kolik Foltýnů vygenerovala tato doba a kolik lidí si jimi nechá kazit život?

Odkaz v textu:
(1) Karel Čapek, Spisy XI, První parta. Život a dílo skladatele Foltýna, Československý spisovatel, Praha 1989, str. 279.