Za klíčovou postavu celé záležitosti je označován bývalý Turkův přítel Vojtěch Dobeš. Právě on měl podle dostupných informací pořizovat a následně předávat redakci Deníku N snímky ze soukromé komunikace. Ty se staly základem mediálního příběhu, který měl politika usvědčit z nebezpečných názorů. Jenže Dobeš nyní veřejně vystupuje proti způsobu, jakým média s jeho materiály naložila. „Nečekal jsem, že novináři dokážou takto překroutit kontext a vytrhnout věci z rámce soukromé komunikace,“ uvedl na svém profilu.
Tato slova rozpoutala novou vlnu otázek, tentokrát mířených nikoli na Turka, ale na novináře. Oprávněně? Podle novinářky Angeliky Bazalové jednoznačně ano. Ve svém příspěvku na sociálních sítích napsala, že „takto vážné obvinění si žádný novinář nemůže dovolit publikovat bez toho, aby okamžitě dodal neprůstřelné důkazy“. Připomněla, že podobný postup může vést k nenapravitelným reputačním škodám, a varovala před tím, že novináři by se neměli stát aktéry politických kauz.
Na sociálních sítích se začaly objevovat komentáře, které naznačují posun nálady veřejnosti. Uživatel s přezdívkou Mirek_X napsal: „Tohle už není kauza Turka. To je kauza novinářů, kteří ztratili kompas.“ Další diskutující dodal, že „média se nechala strhnout emocemi a zapomněla na elementární zásady novinářské etiky“.
Deník N se k otázkám ohledně zdrojů či autenticity zveřejněných materiálů zatím staví zdrženlivě. Na oficiální dotazy odpověděl pouze stručným sdělením, že redakce „postupovala standardním způsobem v souladu s novinářskou etikou“. To však mnohé neuspokojilo. Kritici poukazují na to, že právě absence transparentnosti posiluje pochybnosti a nahrává domněnkám, že šlo o cílený mediální zásah.
Zatímco původní příběh měl být důkazem o problematické minulosti politika, nyní se z něj stává zrcadlo, v němž se odráží stav současné žurnalistiky. Důvěra veřejnosti v média je již delší dobu křehká a podobné případy ji mohou ještě více narušit. Přibývá názorů, že média se příliš často nechávají unášet ideologickými sympatiemi místo snahy o nestranné zpravodajství.
Kauza Turka tak paradoxně přináší otázku, kdo vlastně stojí na straně pravdy. Politici, kteří se musí hájit před veřejností, nebo novináři, kteří si zvykli, že se na ně neptá nikdo? V době, kdy se důvěra v média stává jedním z pilířů demokracie, by měla být odpověď na tuto otázku stejně naléhavá jako původní aféra sama.
Psali jsme - Zdeněk Zbořil: Jak se zalíbit pražským protestantům
Závěr přitom ukazuje, že nejde o ojedinělý výpadek jedné redakce. Již dříve se ve veřejném diskurzu objevily pochybnosti o etice a postupech několika českých „investigativních“ redakcí. Například advokátka Helena Chaloupková upozornila na to, že u zveřejnění údajných komentářů Filipa Turka nelze jednoznačně doložit jejich pravost, a že vydavatel nese důkazní břemeno. Portál Incorrect.cz zveřejnil analýzu „manipulativních technik“ použitého média, kde kromě argumentu od množství „svědků“ uvádí selektivní výběr („cherry picking“) a chybějící forenzní ověření. Zatímco média často mají právo a povinnost odhalovat podezření, musí zároveň dbát i na to, aby nebyla sama nástrojem selhání. Ve faktickém, formálním či etickém smyslu může znamenat víc než jedna chybná titulka.
Pokud tedy někdy pomyslně platilo, že „kauza politika“ je událostí médií, dnes je nutné vnímat, že „kauza médií“ může být událostí veřejného zájmu, a to s dalekosáhlými důsledky. Média nejsou jen pasivní kanál informací. Jsou aktivním aktérem v provozu veřejného prostoru. A když selžou, propast mezi veřejností a žurnalistikou se může prohloubit, což je scénář, který demokratické společnosti rozhodně nemohou ignorovat.
(Böhm, prvnizpravy.cz, foto: red.)
