Americká vojenská operace na území Venezuely, která podle dostupných informací vyústila v zadržení prezidenta Nicoláse Madura a jeho nucený převoz do Spojených států, má vedle bezprostředních politických důsledků ještě dvě vrstvy, které budou v nejbližších dnech rozhodovat o tom, zda se krize uzavře jako mimořádný incident, nebo se přelije do dlouhodobé destabilizace. První vrstva je mezinárodněprávní a týká se pravidel použití síly a zacházení s nejvyššími představiteli státu. Druhá vrstva je bezpečnostní a týká se toho, jak na americký krok zareagují sousedé Venezuely, regionální organizace, ozbrojené skupiny i ekonomika, která v Latinské Americe tradičně reaguje na politické otřesy velmi citlivě.

Z hlediska mezinárodního práva je klíčové, že jádrem sporu není samotná otázka, zda je Maduro legitimní politik nebo zda se dopustil trestné činnosti, ale zda měl Washington právní titul k použití síly na území cizího státu bez jeho souhlasu. Základní rámec je dlouhodobě známý. Charta OSN zakazuje hrozbu silou a použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti státu a připouští jen úzce vymezené výjimky, typicky mandát Rady bezpečnosti OSN nebo sebeobranu po ozbrojeném útoku. V případě Venezuely se v debatě objevila americká argumentace sebeobranou, jenže podle právníků citovaných ve světových médiích naráží na problém, že pašování drog a zločinecké aktivity samy o sobě obvykle nesplňují práh ozbrojeného útoku ve smyslu článku 51 Charty OSN, a tedy neposkytují automaticky právní základ k vojenské operaci na území jiného státu. Právě proto se téma legality podle agentury Reuters přesunulo do OSN a stalo se předmětem jednání i veřejných varování před nebezpečným precedentem.

Druhá právní otázka je ještě citlivější, protože se dotýká samotné ochrany státu jako subjektu mezinárodního práva. Pokud je hlava státu fyzicky zadržena na území svého státu cizími jednotkami a odvezena k trestnímu řízení do jiné země, dostává se do konfliktu několik principů najednou. Jde o suverenitu a zásadu nevměšování, ale také o tradiční pravidla nedotknutelnosti a imunity nejvyšších představitelů státu, která mají zabránit tomu, aby se mezinárodní vztahy změnily v lov na představitele režimů silnějším aktérem. Právníci upozorňují, že i když může být legitimita vlády politicky zpochybňována, imunita a nedotknutelnost hlavy státu jsou v mezinárodní praxi chápány primárně jako ochrana funkce a státu, nikoli jako odměna za demokratické chování. Z tohoto pohledu je argument, že šlo o justiční extrakci, pro mnoho expertů slabý, protože operace měla parametry vojenské akce včetně úderů na cíle v okolí Caracasu, a tedy spíše připomíná použití síly než policejní spolupráci. Podle profesora Marca Wellera z nezávislého politického institutu Chatham House je takový postup jasným porušením venezuelské suverenity a Charty OSN a je obtížné nalézt právní ospravedlnění pro samotné násilné přemístění Madura do USA bez mandátu Rady bezpečnosti a bez toho, aby šlo o sebeobranu po ozbrojeném útoku.

Je možné očekávat, že debata se brzy posune i k otázce odpovědnosti za škody a oběti, protože mezinárodní humanitární právo a pravidla vedení operací vyžadují mimo jiné rozlišování cílů a proporcionalitu. Pokud byly zasaženy vojenské instalace, infrastruktura nebo došlo k výpadkům elektrické sítě, jak uvádějí některé zprávy, bude tlak na konkrétní vyčíslení dopadů růst, a to nejen z venezuelské strany, ale i od třetích států, jejichž občané mohli být zasaženi. Právě v této rovině je politicky výbušná i informace Havany o 32 padlých Kubáncích, protože vnáší do krize prvek mezinárodní ztráty na straně spojence Venezuely, což může posílit snahy o mezinárodní vyšetřování a zároveň zvýšit riziko odvetných kroků například v kyberprostoru, v bezpečnostní spolupráci nebo v migrační politice.

Regionální bezpečnostní dopady se přitom mohou ukázat jako stejně důležité jako právní spory. Bez ohledu na to, jak bude operace rámována v americké domácí politice, část latinskoamerických vlád ji vnímá jako zásah, který narušuje dlouhodobě prosazovanou představu Latinské Ameriky jako zóny míru a může povzbudit logiku preventivních úderů i jinde. V praxi to znamená tři okamžité obavy. První je bezpečnost hranic a pohyb uprchlíků, protože každá větší krize ve Venezuele historicky generovala tlak na sousedy a jejich sociální systémy. Druhá je riziko ozbrojených incidentů mezi aktéry, kteří jsou napojeni na stát nebo na polovojenské struktury a mohou se snažit ukázat sílu v chaotickém přechodném období. Třetí je dominový efekt v podobě politických otřesů v dalších zemích, kde může vyrůst poptávka po tvrdé bezpečnostní reakci nebo naopak po protiamerickém vymezení, což zhoršuje prostor pro regionální koordinaci.

Psali jsme: USA a Venezuela. Když Letná mlčí. Rajchl o dvojím metru české politiky

Komentáře latinskoamerických politologů a bezpečnostních analytiků se už teď rozcházejí ve dvou hlavních liniích. Jedna linie, často vycházející z bezpečnostního pohledu, tvrdí, že odstranění autoritářského režimu může krátkodobě zvýšit nestabilitu, ale dlouhodobě otevřít prostor pro návrat k institucionální politice a snížit vliv mimohemisférických aktérů. Druhá linie zdůrazňuje, že i když je Madurov režim spojován s represí a korupcí, prostředek zvolený Washingtonem oslabuje normy, které chrání malé a střední státy před silou, a tím zvyšuje riziko, že se podobné metody budou v regionu normalizovat. V této druhé linii zaznívá i argument, že dovolovat výjimky z pravidel pokaždé, když je protivník označen za zločince, je právně i strategicky nebezpečné, protože se tím rozostřuje hranice mezi vymáháním práva a změnou režimu. V souboru komentářů Atlantic Council například zaznívá jak bezpečnostní interpretace operace, tak přímé varování, že údery nejspíše odporují mezinárodnímu právu a že ponechání takového precedentu bez reakce může dále podkopat respekt k suverenitě i ochraně civilistů, což je v Latinské Americe historicky mimořádně citlivé téma.

Další vývoj bude do značné míry záviset na tom, zda se podaří vytvořit alespoň minimální multilaterální rámec, který zklidní situaci a dá jí institucionální podobu. Pokud se krize přenese do OSN, může svět vidět ostrou debatu bez praktických následků kvůli vetu v Radě bezpečnosti, ale i tak může vzniknout politický tlak na nezávislé zjišťování faktů například prostřednictvím zvláštních zpravodajů, vyšetřovacích mechanismů nebo regionální diplomacie. Současně bude klíčové, zda venezuelské instituce přejdou do stabilního přechodného uspořádání, nebo zda dojde k fragmentaci bezpečnostních složek, což by dramaticky zvýšilo riziko násilí, kriminality a dalšího exodu obyvatel. V regionu, kde se bezpečnostní problémy často přelévají přes hranice rychleji než diplomatická řešení, je právě tento přechod největším testem. Pokud se z Venezuely stane vakuum, sousedé to pocítí dříve než vzdálené velmoci, a proto lze čekat, že právě latinskoamerické vlády budou tlačit na co nejrychlejší stabilizaci, i když se budou lišit v tom, jakou roli v ní připustí Spojeným státům.

Zdroje: 1. Legality of US capture of Venezuela’s Maduro in focus at United Nations (Reuters); 2. The US capture of President Nicolás Maduro – and attacks on Venezuela – have no justification in international law (Chatham House); 3. Experts react: The US just captured Maduro. What’s next for Venezuela and the region? (Atlantic Council)

(Chmelík, prvnizpravy.cz, foto: arch.)