Výpůjčky od amerických akademiků, kteří svůj obor domněle estetizují v názvech svých populárních prací, jako byly třeba Brzezinského Velká šachovnice nebo Huntingtonova Válka civilizaci, snadno pronikají do politických rozprav, ale často jsou nepřesné. Jejich kouzlo je v libozvučnosti a snadné zapamatovatelnosti, avšak kruhem moudrosti, jak říkával Václav Černý blahé paměti, proskakují jako tygr hořícím kruhem v cirkusové manéži, aniž by si spálily jediný chlup na své zvířecí kráse.

V souvislosti s tím nás napadá ještě jeden podobný formát, také z oblasti her, a to je dětské člověče nezlob se!, které se nám někdy zdá být pro současné zlozvyky a zvůli v mezinárodní politice neméně přitažlivé. Kdybychom si dovolili přirovnat jednání mezi dvěma prezidenty velmocí, anebo jejich pracovních skupin se složitou šachovou partií, pak se nám bude zdát jednání a rozhodování jejich evropských partnerů, v dnešní doby už nejen partnerů, ale podle českých a jim podobných jurodivých evropských politiků dětskou hrou, kterou když chce někdo hrát, musí mu padnout šestka, a nepadne-li, bude házet kostkou nebo kostkami tak dlouho, až se mu to podaří. Příběh francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a některých jeho nejbližších spojenců se nám zdá být nejvhodnějším příkladem dětinského chování ve dnech, kdy se hraje na evropské mapě o životy milionů.

Tato skupina, která o sobě říká, že je koalicí ochotných, si k obrazu svému vychovala ukrajinského prezidenta. Když se měly počítat úspěchy, tak jako kdysi při koloniální exploataci, zjistilo se, že je kasa cink. Navíc, obsluhující a prodávající nemá na skladě žádné zboží a naopak chce po zákaznících, aby mu dali něco ze svého. A žádal o to tak naléhavě, až se všichni začali domnívat, že by bylo lepší, najmout místo něho někoho poslušnějšího. Že to nakonec udělají, a že ho pošlou mimo hrací desku nebo šachovnici, nemusíme vůbec pochybovat. Není k tomu třeba ani velké štěstí, jen trochu strategie.