„Milá Markéto, optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij. Tvůj Ludvík“.
Kdyby dnes chtěl někdo parafrázovat tuto situaci, mohl by nahradit Markétu mírem a na Moravě by to šlo i jménem někdejšího předsedy vlády Mírkem. Trockého by v této komedii hrát nějaký prezident, předseda vlády či ctihodné osobnosti vysedávající v čele nadnárodního seskupení svět sužujících organizacích. Někdo z dotčených by takovou ironii mohl považoval za drzost, jak se u nás v posledních dnech říká, ale jak víme od jiných klasiků divadelního humoru „oni dnes ti všichni nejsou tak hákliví“, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Slovní spojení „boj za mír“ je protimluv (dnes vznešenější oxymóron), ale to neznamená, že dnes není populární. S lehkou ironií můžeme říct, podobně jako v dobách minulého prý totalitního režimu. Tehdy ovšem ještě byla ku pomoci moudrost slavného Radia Jerevan, které na otázku, zda bude válka, odpovídalo věštecky, nebude, ale bude takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni. Zpívalo se, tehdy vzdorovitě, že jednou budem dál. A kdo dnes ví, zda to nebylo po jedné dávce opia, jednoho jointu nebo bluntu?
Opium má v neslavných dějinách britského imperiálního kolonialismu místo, kde se vedly opiové války (1839-1860), kterými evropská velmoc „otevírala císařskou Čínu“. Pro Číňany to byla součást „století ponížení“ a občas to nejen arogantním Anglosasům, ale i katolickým, protestantským a dokonce i pravoslavným Evropanům dovedou připomenout.
Zajímavé je, že právě Evropané a někteří Američané mluví o válkách častěji než o míru a snaží se válčit pod nejrůznějšími záminkami ve východní, severní a jihovýchodní Asii stejně intenzivně jako v oblasti tzv. Předního východu. A protože víme, že armády Spojených států umějí vyhrávat války i na tak rozsáhlých prostorách, ale jejich vlády prohrávají mír, mohli bychom si zopakovat alespoň některé školní poučky o tom, jak se vedou války a jak se dělá mír.
Nejtriviálnější poučky nám říkají, že když už vedeme války a chceme dosáhnout míru, je třeba dohodnout zastavení vojenských operací, jednoduše řečeno přestat střílet. Je to časově nenáročná operace, která může vzniknout vzdáním se jedné nebo druhé bojující strany, anebo dohodou vojenských osob přímo na linii bojů, která se odehrává na horizontu dnů a hodin.
Trochu obtížnější je to s dohodou o příměří, která vyžaduje nejen dohody vojáků, ale i politických osob, zplnomocněných k takovým jednáním vysokými autoritami státní moci. Nejde jenom o dny, ale o týdny, měsíce a roky. Příkladem budiž příměří na Korejském poloostrově nebo na Kypru, na kterých se stalo přetrvávajícím stavem více než sedmdesát resp. čtyřicet let. Politické systémy v takových rozdělených oblastech odpovídají této existenční nejistotě a o míru se zde mluví jen v prostředí národní nebo mezinárodní diplomacie.
Třetím příkladem cesty k míru je uzavření Smlouvy o německém sjednocení (Deutsche Wiedervereinigung) z třetího října 1990, a to spojením Německé spolkové republiky a Německé demokratické republiky. Bylo tak učiněno z vůle diplomatů interesovaných stran, na území čtyř poválečných okupačních zón z roku 1945. Jistě ale také za vojenské podpory a vzájemným vyvažováním a dohodnutým stavem rovnováhy vojenské síly, včetně zastrašování vlastnictvím nukleárních zbraní. Toto datum je považováno za obnovení německé jednoty a smluvně obnovené samostatnosti. Tento ve skutečnosti nezávislý stát byl uznán na mezinárodním fóru a začal se zde chovat jako svrchovaný, jak je uvedeno v jeho Základním zákonu (Grundgesetz) z roku 1949 nahrazujícím Ústavu. Opět šlo o vyvrcholení procesu trvajícího více než čtyřicet let, i když nedávno zpochybněného vládou Ruské federace, které jako nástupnický stát SSSR svůj podpis na této na této smlouvě odvolala.
Protože víme, že existují také teoretická studia mezinárodních vztahů, ačkoliv se někteří čeští politici chovají, jako kdyby o tom nevěděli, nemůžeme opomenout tzv. mírová studia, podobně jako studia válečná. Z hlediska metodologického je odvozujeme z realismu, idealismu, funkcionalismu a třeba scientismu, které všechny vycházejí ze základních textů Hugo Grotia (Hugh de Groot) O právu války a míru (De iure belle ac pacis), Thomase Hobbese (Leviathan) a Immanuela Kanta (K věčnému míru). A protože si také pamatujeme poučku Abrahama Musta (1895-1967), že „Neexistuje cesta k míru. Mír je cesta!“ víme, že se i dnes mnozí domnívají, že je to cesta s otevřeným koncem.
A nebudeme-li se bát potkat na své cestě tápání mezi válkami a mírem cynického Kunderova Ludvíka, který si myslí, že náš optimismus je opiem lidstva a ideály hodné Lva Davidoviče lákají od nepaměti dodnes.
Papež František (jako spoluautor Andrea Tornielli) napsal a v češtině vydal v roce 2023 své texty na podobné téma pod názvem Proti válce. Odvaha budovat mír, a jeho nástupce „americký“ papež Lev IV. vyzval k zastavení válek mezi křesťany, Židy a muslimy. Oba dva věří, že je to možné, ale neříkají, jak toho dosáhnout. Až se chce věřit, že je to opět jen opium lidstva bez návodu, jak toho dosáhnout.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
