Byl postaven a otevřen při příležitosti těchto oslav  za přítomnosti posvěcených i znesvěcených představitelů tehdejšího světa. Přicházeli ze všech možných zemí tří světů a nedávali najevo,  že tato sláva je na trase od historické Persepolis po moderní Teherán spojována v jejich myšlenkách  s tušenou, u některých i chtěnou,  krizí „císařského režimu“. I když asi většinou ještě nevěděli, že mu zbývalo necelých devět let života amerického odsouzence.

Dnes víme, že tato „Brána do Íránu“, známá v našem světě jako  Shahyad Tower, stojí, a že snad ještě nebyla ani poškozena. Přesto, že  její vojenské využití a zneužití  se přímo nabízí.  Proto můžeme říct, že tento „šáhův památník“ přežil vznik Íránské islámské republiky jako nový symbol pod názvem Věž svobody. A také, že jej nezničily ani ty nejakurátnější rakety přilétající do Teheránu, aby ve jménu naší civilizace daly všem poznat, co to jsou zbraně hromadného ničení (ZHN). A podle slov nejvyššího velitele a jeho izraelského spolubojovníka, ve službách nejmocnější armády světa, až to bude třeba, bude rozhodnuto bezodkladně. Možná je to ale jenom tím, že armády přinášející a nabízející  Íráncům zase nějakou novou nekonečnou svobodu made in Amerika, jej odstřelit nemohly, nechtěly nebo se právě chystají. 

Shayad měl být na začátku sedmdesátých let minulého století symbolem úspěchů moderního Íránu v letech panování dynastie Pahlaví. Na cestě z teheránského letiště Mehrabád do centra tvoří jakousi vstupní bránu, navrženou jako moderní Vítězný oblouk  Hosseinem Amanatem, ve Francii vystudovaným íránských architektem, kterého doporučila Farah Diba, pozdější perská císařovna Pahlaví. Je snad stále ještě vysoký 50 metrů, obložený broušeným mramorem a  architektonicky pozoruhodným dílem jako vzor mrakodrapové moderně měst, zrozené v oblasti Blízkého východu z ropy a plynu.  Byl slavnostně otevřen 16. října 1971, deset dní před padesátým druhým výročím narození  Muhammada Rezá Šáh Pahlaví Árjamehra, kterému se tehdy ještě klaněli britská královna, prezidenti, předsedové vlád, generální tajemníci a nejrůznější potentáti. 

Za Československo byl na těchto slavnostech přítomný prezident Ludvík Svoboda v generálské uniformě se všemi svými válečnými vyznamenáními.  Jeho přítomnost nebyla jen symbolická. Císařovna, která navštívila československý pavilon na Expo 67 v Montrealu, pozvala později ke spolupráci na různých projektech financovaných íránskou vládou, desítky československých výtvarníků a stovky jejich spolupracovníků na různých projektech, mezi kterými byly nejen Shahyad, ale i Muzeum dynastie Pahlaví v Mramorovém paláci v Teheránu nejprestižnější. První zakázkou ovšem měla být Galerie kadžárského umění v teheránském paláci Golestán,  na kterou byl pozván Jaroslav Frič (1924-2000), jeden ze spoluzakladatelů českého multimediálního umění a v té době  zakladatel tvůrčí skupiny SCARS.

Na turistickém průvodci je dnes Shahyad popisován trochu neúplně, ale na fotografiích stavebního ruchu a bohatě zdobeného dokončeného interiéru je možné zahlédnout dioramata, která vytvořili čeští autoři Radek Máca, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal,  Pavel Nešleha, Jiří Frič, Bohumil Eliáš a Kapka Toušková. Před monumentální věží Shahyadu byla, a snad ještě je, velká a originální fontána Huga Demartiniho a okolo ní skleněné reliéfy  Dany Vachtové, Elišky Rožátové a dalších žáků profesorů Libenského, Kaplického a Roubíčka. Uvnitř, v hlavním sálu, také obdivuhodná monumentální opona Markéty Venhodové se symboly perské říše. 

Někteří z těchto autorů pak mohli pracovat i na instalaci Muzea dynastie Pahlaví v Mramorovém paláci v Teheránu, na jehož rekonstrukci se už v letech 1934-1937 podíleli subdodavatelé z Československa. Po vítězství Islámské revoluce byl tento palác využíván k různým účelům, několikrát opravován a nedávno (2020) přestavěn na Muzeum umění, arci bez artefaktů vztahujících se k dynastii Pahlaví. Ale i zde bylo možné kdysi vidět práce Stanislava Kolíbala, Pavla a Dagmar Bromových, Oldřicha  Kulhánka, manželů Vachudových a Bedřicha Dlouhého.  Bohumil Eliáš a bratří Kepkové zde vytvořili prostor tematicky věnovaný starodávné Persepolis, podobně jako další audiovizuální prostor s nasvícenými reliéfy Pavla Nešlehy.

My, kteří dnes považujeme Írán za zemi ajatolláhů a přísně teokraticky řízeného státu, se nedokážeme ubránit, abychom symboly dnešního státu vnímali jen prostřednictvím zkresleného pohledu evropského pojetí kultury nebo civilizace, jak nám je úzkoprse představil Samuel Huntington ve svém Střetu civilizací (jen pár kilometrů od nás vydaném a přeloženém do němčiny jako Srážka kultur). Všechny tyto stavby a paláce jsou až neuvěřitelně bohatou encyklopedií shrnující  autostereotypy a heterostereotypy, jakési pevně fixované způsoby vnímání nebo postojů k sobě samým nebo k těm druhým, jiným, a většinou  nám pro naši neznalost nesrozumitelným.

V posledním roce svého panování vydali tehdy už perský císař a jeho paní stručný výbor citací z děl perských básníků Nizámího, Omara Chajjáma, Rúmího, Firdousího a Háfiza pod názvem Velké poselství (The Great Message) jako ex-libris v typografii Rostislava Vaňka.  Ještě v roce 1975 iniciovala císařovna Farah vydání monumentální obrazové publikace Persie – tyrkysový most (Persia Bridge of Turquoise)  Roloffa Benyho  a ve stejné době natočil francouzský dokumentarista Albert Lamorisse svůj velkolepý oscarový filmový dokument Vent des Amoureux (Vítr zamilovaných). Při jeho natáčení se jeho helikoptéra zřítila na přehradě Keredž nedaleko Teheránu a téměř symbolicky byl pochován na křesťanském hřbitově v Teheránu, když poslední záběr tohoto filmu snímala kamera pracující pod hladinou přehradního jezera. Film dokončila Lamorissova paní v roce 1978, krátce před pádem monarchie a jeho mateřská kopie se dostala dokonce do Prahy, kde zmizela někde mezi lidmi u filmu nebo okolo filmu.

Tyto a jím podobné pokusy o sblížení světů islámu, křesťanství a bezvěrectví, byly nadlouho přerušeny vznikem teokratického státního uspořádání v roce 1979 podpořeného zvůlí britsko-amerických sponzorů této politické a společenské proměny.

Asi je dnes marné připomínat Teherán v době druhé světové války, kdy v něm existovala česká škola pro děti uprchlíků, většinou Židů, před represemi v tehdejším Protektorátu, ale i zaměstnanců  firmy Baťa a dalších podniků s domicilem v ČSR. Tuto školu navštívil  při příležitosti svého pobytu v Teheránu v době slavné konference (1943) Edvard Beneš, který připravil podmínky pro poválečnou repatriaci asi tři sta osob (podle vzpomínek dnes už nežijící pamětnice tohoto zvláštního exodu). Pro některé z nich ale exodu  pokračujícího po roce 1948 ve Státu Izrael.

Jiným neméně bohatým obrazem nového Íránu je mimořádně barevná činnost různých československých vývozců technických zařízení a výrobních celků, která pokračovala dokonce i několik let po pádu dynastie Pahlaví. Její pozůstalost jsme znali z různých období existence československých podniků zahraničního obchodu, které postupně přecházely pod různé nové zaměstnavatele.  Doufejme, že nebudou místo nich přicházet a hledat poslední příležitostí na této cestě do Persie jen bojechtiví generálové miniaturní české armády, kteří komentují současné události v Íránu bez znalostí kulturních skutečností, přístupných jim dnes jen prostřednictvím obrazovek elektronicky zkreslených dat a popisů událostí.  A že se jim nepodaří v návalu svého militantního entusiasmu zničit nejen Shahyad, ale i monumenty islámu v Mašhadu, Qomu, Isfahánu, Šírazu… I když tušíme, jak je pro všechny bojechtivé  strany obtížné ovládnout svou vášnivost, když i ty nejvzácnější historické památky a artefakty vypadají na jejich monitorech jako tak žádoucí cíle.

Ještě než jsme dopsali tuto krátkou vzpomínku, přinesla světová média informace o pravděpodobně izraelsko-americkém útoku na teheránský palác Golestán (Zahradu růží). UNESCo protestovalo, protože podle názorů této mezinárodní organizace se jedná o válečný zločin. Ale jak víme, když jde o ropu a plyn, slávu, moc a peníze,  nejenom múzy, ale také a zejména generálové a politici mlčí. Snad ta teheránská Věž svobody, dříve Shahyad a Memoriál králů, přežije všechny své nepřátele i kdyby ti byli ze všech nejprvnější.