„My, indonéský lid, vyhlašujeme tímto svobodnou Indonésii. Záležitosti, které souvisejí s převzetím moci a dalším budou řešeny trpělivě a v co nejkratší době“, podepsáni Sukarno a Hatta. Oba významnými muži proti-nizozemské resistence, které se v indonéské historiografii říká legální, tím zahájili nekonečnou válku o nezávislost, během níž se připomínala tři sta padesátiletá existence kolonie, o jejíž vlastnictví soupeřily královské režimy Velké Británie, Nizozemska a Portugalska.
Bylo to ve dnech očekávání vojenské porážky imperiálního Japonska, ještě před podpisem jeho kapitulace na americkém křižníku Missouri. Ale už tři měsíce po kapitulaci Německa a ukončení války v Evropě. A také v některých koloniích, v državách evropských států roztroušených po celém světě.
Rudolf Mrázek ve své fundamentální práci Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900-1975 (vyd. 1980) přehledně sumarizoval první poválečné dny roku 1945 a konec války v jihovýchodní Asii, dnes řekněme v americkém politické žargonu, Indickém Tichomoří.
Čtrnáctého srpna 1945 se japonský císař Hirohito rozhodl bezpodmínečně kapitulovat. Sedmnáctého srpna byla vyhlášena nezávislost Indonéské republiky. Pátého září zakotvila válečná flotila pod vedením britského admirála v Singapuru. Ve vietnamském Saigonu, a v celé Francouzské Indočíně, částečně okupované Japonci, se ještě čekalo na příchod Spojenců a 29. září se část těchto jednotek objevila v Tanjung Priok, přístavu javánské, nyní již indonéské Jakarty. Začala se projednávat „spojenecká okupace“ Siamu/Thajska.
„Těch několik týdnů mezi zhroucením japonské říše a vyloděním spojeneckých jednotek se v britské, nizozemské a francouzské literatuře nazývají ztracenými týdny… ale obyvatelé těchto zemí zahájili svou cestu k politické emancipaci na koloniálních metropolích.“ (Mrázek 1985). Ještě cítíme z těchto slov resentiment bývalých dobyvatelů, ale představitelé národních hnutí se stávají reprezentací nového světa. Přestárlé a válkou oslabené koloniální režimy vstupují na svoji cestu do nepaměti.
Nebyla to cesta krátká, ani bezbolestná. Na jejím konci jsou miliony mrtvých z řad místního obyvatelstva, oběti lokálních válek a velkého teroru v zájmu pokroku, prosperity, demokracie a později lidskoprávní agendy. A nezapomínejme ani amerického antikolonialismu, kterého se tyto země postupně zbavovaly po celá desetiletí.
Zmiňujeme tato zdánlivě známá data, protože nejen pro obyvatele tehdy známé Nizozemské východní Indie, ale i Francouzské Indočíny a Britské Zadní Indie to vlastně žádný konec války nebyl. A v některých těchto zemích to naopak bylo pokračování velké války světové a pro mnoho z nich dokonce zahájení války v těchto krajích v rozsahu dosud nevídaném.
Armády všech koloniálních metropolí, doplněné o naverbované žoldnéře, přicházely s krycí legendou odzbrojování zbytků japonské císařské armády. Těch bylo roztroušeno po celé jihovýchodní Asii bezpočet, a tam, kde nebyly, tam si je dobová evropská ideologie osvobozování, pokud bylo třeba, vymyslela.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Letní dramatická vzpomínání a zapomínání
A abychom věděli, že nic nového pod sluncem příliš často nebývá – připomeňme si, že Nizozemská armáda, která zahájila válku proti nezávislé Indonéské republice, stejně jako Britská armáda v Singapuru, Malajsku (na území velké části dnešní Malajsie), nazvala svoji operaci Policejní akce. Jindy mluvila o vyčišťovacích akcích a místa internace bojovníků za nezávislost dokonce pojmenovávala až do konce padesátých let koncentračními tábory. Francouzská armáda s pomocí Légion Etrangere měla podpořit místní politické franko-vietnamské režimy a v nezakrývaném zájmu podporovat také ad hoc vytvořené místní vlády v Kambodži nebo Laosu. Nepřáteli jim nebyla jen místní hnutí odporu, ale i britští, později američtí konkurenti, kteří přicházeli se svými neo-kolonizačními plány.
Myšlenka indonéské nezávislosti byla moderně promyšlená a vykládaná v indonéském národním hnutí společně s heslem „Jedna země, jeden jazyk, jedna kultura“. Ta měla za sebou téměř půlstoletí vývoje vzkvétajícího i represionovaného národního hnutí. Díky nizozemské etické politice už téměř zapomenuté, a politické a právní teorii, která měla své zdroje v myšlence spolupráce Arjuny a Fausta, jak ji propagoval moderně a nadnárodně politicky uvažující Sutan Takdir Alisjahbana, si činila nárok na ideologii téměř univerzální. Stejně nebo podobně uvažovali nizozemští nebo v Holandsku vystudovaní socialisté, v Indonésii potomci tzv. tribunistů, sdružení okolo politické revue De Tribune, po letech neoprávněně kritizovaní jako trockisté. Jejich ideál světové revoluce tehdy ještě jen čekal na svou neodhadnutelnou budoucnost.
Proto v Indonésii již v předvečer vyhlášení nezávislosti vznikaly úvahy o ústavním uspořádání federace nebo jednotného státu, který se měl opírat o pět zásad, v historickém odkazu na minulost nazvaných Panca Sila. Těmito zásadami měly být víra v boha, sociální spravedlnost, národní jednota, humanismus a demokracie. Jsou fundamentálními články indonéského státního pořádku až dodnes. Pořadí jejich důležitosti a nové reinterpretace jednotlivých článků jsou pak charakteristické pro všechna období indonéského osmdesátiletí.
Po dvou nizozemských „policejních akcích“ ve čtyřicátých letech se území nezávislé Indonésie zmenšilo na Jávu, část Sumatry a Kalimantanu. Válčilo se zde v zájmu demokracie a humanity dál. Po letech o tom natočil umělecký hraný dokument český filmový režisér, garantovaný Československým armádním filmem, Vladimír Sís. Pojmenoval ho Akce Kalimantan (současný, tehdy revolučně přejmenovaný ostrov Borneo). Ale po politicko-vojenském rozhodnutí a po diplomatickém nátlaku Spojených států, který vyvrcholil v roce 1957, se rozšiřuje spektrum zájmů velmocí, který se v některých případech stává zájmem téměř fatálním a československý zájem nepřežil ani jedno desetiletí.
Od roku 1950 probíhala nekonečná jednání mezi Indonéskou republikou a Nizozemským královstvím o vyvlastňování majetku a vyhlašování sankci. V neposlední řadě k této situaci přispívaly tajné a diverzní akce inspirované ze zahraničí. Vnitropolitický chaos vyvrcholil krvavou indonéskou tragédií v letech 1965/1966, rezignaci prezidenta Sukarna, instalací jeho nástupce Suharta a následujícími úspěšnými ekonomickými reformami. Opět kontrolovanými finančními kruhy zejména ve Spojených státech ale i ve Velké Británii.
Ještě někdy okolo roku 1999 jsem se setkal v Jakartě se skupinou penzionovaných britských důstojníků, kteří mapovali celé souostroví a s typickým britským humorem a přiměřenou arogancí mi radili, jak se pohybovat v teritoriu se kterým měli dlouholeté zkušenosti.
Léta vlády prezidenta Suharta (1966-1988) byla považována za upevnění autoritářského režimu, ale i hospodářské prosperity a jí provázejících obvykle korupčních jevů tak charakteristických pro éru tzv. druhé industrializace. Současně také druhé vlny mírové emancipace, o jejíž budoucnosti můžeme uvažovat pod různými úhly pohledu. Nemůžeme však přehlédnout, že Indonésie vstoupila do věku politické dospělosti a patří k zemím a politickým systémům, které jsou atraktivní pro její partnery v Asii, Africe a dokonce i v některých zemích Latinské Ameriky. A nejsem si dokonce jistý, zda se dnes Indonésané nejezdí dívat do Prahy na historické kulisy rodícího se „třetího světa“.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
„My, indonéský lid, vyhlašujeme tímto svobodnou Indonésii. Záležitosti, které souvisejí s převzetím moci a dalším budou řešeny trpělivě a v co nejkratší době“, podepsáni Sukarno a Hatta. Oba významnými muži proti-nizozemské resistence, které se v indonéské historiografii říká legální, tím zahájili nekonečnou válku o nezávislost, během níž se připomínala tři sta padesátiletá existence kolonie, o jejíž vlastnictví soupeřily královské režimy Velké Británie, Nizozemska a Portugalska.
Bylo to ve dnech očekávání vojenské porážky imperiálního Japonska, ještě před podpisem jeho kapitulace na americkém křižníku Missouri. Ale už tři měsíce po kapitulaci Německa a ukončení války v Evropě. A také v některých koloniích, v državách evropských států roztroušených po celém světě.
Rudolf Mrázek ve své fundamentální práci Jihovýchodní Asie ve světové politice 1900-1975 (vyd. 1980) přehledně sumarizoval první poválečné dny roku 1945 a konec války v jihovýchodní Asii, dnes řekněme v americkém politické žargonu, Indickém Tichomoří.
Čtrnáctého srpna 1945 se japonský císař Hirohito rozhodl bezpodmínečně kapitulovat. Sedmnáctého srpna byla vyhlášena nezávislost Indonéské republiky. Pátého září zakotvila válečná flotila pod vedením britského admirála v Singapuru. Ve vietnamském Saigonu, a v celé Francouzské Indočíně, částečně okupované Japonci, se ještě čekalo na příchod Spojenců a 29. září se část těchto jednotek objevila v Tanjung Priok, přístavu javánské, nyní již indonéské Jakarty. Začala se projednávat „spojenecká okupace“ Siamu/Thajska.
„Těch několik týdnů mezi zhroucením japonské říše a vyloděním spojeneckých jednotek se v britské, nizozemské a francouzské literatuře nazývají ztracenými týdny… ale obyvatelé těchto zemí zahájili svou cestu k politické emancipaci na koloniálních metropolích.“ (Mrázek 1985). Ještě cítíme z těchto slov resentiment bývalých dobyvatelů, ale představitelé národních hnutí se stávají reprezentací nového světa. Přestárlé a válkou oslabené koloniální režimy vstupují na svoji cestu do nepaměti.
Nebyla to cesta krátká, ani bezbolestná. Na jejím konci jsou miliony mrtvých z řad místního obyvatelstva, oběti lokálních válek a velkého teroru v zájmu pokroku, prosperity, demokracie a později lidskoprávní agendy. A nezapomínejme ani amerického antikolonialismu, kterého se tyto země postupně zbavovaly po celá desetiletí.
Zmiňujeme tato zdánlivě známá data, protože nejen pro obyvatele tehdy známé Nizozemské východní Indie, ale i Francouzské Indočíny a Britské Zadní Indie to vlastně žádný konec války nebyl. A v některých těchto zemích to naopak bylo pokračování velké války světové a pro mnoho z nich dokonce zahájení války v těchto krajích v rozsahu dosud nevídaném.
Armády všech koloniálních metropolí, doplněné o naverbované žoldnéře, přicházely s krycí legendou odzbrojování zbytků japonské císařské armády. Těch bylo roztroušeno po celé jihovýchodní Asii bezpočet, a tam, kde nebyly, tam si je dobová evropská ideologie osvobozování, pokud bylo třeba, vymyslela.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Letní dramatická vzpomínání a zapomínání
A abychom věděli, že nic nového pod sluncem příliš často nebývá – připomeňme si, že Nizozemská armáda, která zahájila válku proti nezávislé Indonéské republice, stejně jako Britská armáda v Singapuru, Malajsku (na území velké části dnešní Malajsie), nazvala svoji operaci Policejní akce. Jindy mluvila o vyčišťovacích akcích a místa internace bojovníků za nezávislost dokonce pojmenovávala až do konce padesátých let koncentračními tábory. Francouzská armáda s pomocí Légion Etrangere měla podpořit místní politické franko-vietnamské režimy a v nezakrývaném zájmu podporovat také ad hoc vytvořené místní vlády v Kambodži nebo Laosu. Nepřáteli jim nebyla jen místní hnutí odporu, ale i britští, později američtí konkurenti, kteří přicházeli se svými neo-kolonizačními plány.
Myšlenka indonéské nezávislosti byla moderně promyšlená a vykládaná v indonéském národním hnutí společně s heslem „Jedna země, jeden jazyk, jedna kultura“. Ta měla za sebou téměř půlstoletí vývoje vzkvétajícího i represionovaného národního hnutí. Díky nizozemské etické politice už téměř zapomenuté, a politické a právní teorii, která měla své zdroje v myšlence spolupráce Arjuny a Fausta, jak ji propagoval moderně a nadnárodně politicky uvažující Sutan Takdir Alisjahbana, si činila nárok na ideologii téměř univerzální. Stejně nebo podobně uvažovali nizozemští nebo v Holandsku vystudovaní socialisté, v Indonésii potomci tzv. tribunistů, sdružení okolo politické revue De Tribune, po letech neoprávněně kritizovaní jako trockisté. Jejich ideál světové revoluce tehdy ještě jen čekal na svou neodhadnutelnou budoucnost.
Proto v Indonésii již v předvečer vyhlášení nezávislosti vznikaly úvahy o ústavním uspořádání federace nebo jednotného státu, který se měl opírat o pět zásad, v historickém odkazu na minulost nazvaných Panca Sila. Těmito zásadami měly být víra v boha, sociální spravedlnost, národní jednota, humanismus a demokracie. Jsou fundamentálními články indonéského státního pořádku až dodnes. Pořadí jejich důležitosti a nové reinterpretace jednotlivých článků jsou pak charakteristické pro všechna období indonéského osmdesátiletí.
Po dvou nizozemských „policejních akcích“ ve čtyřicátých letech se území nezávislé Indonésie zmenšilo na Jávu, část Sumatry a Kalimantanu. Válčilo se zde v zájmu demokracie a humanity dál. Po letech o tom natočil umělecký hraný dokument český filmový režisér, garantovaný Československým armádním filmem, Vladimír Sís. Pojmenoval ho Akce Kalimantan (současný, tehdy revolučně přejmenovaný ostrov Borneo). Ale po politicko-vojenském rozhodnutí a po diplomatickém nátlaku Spojených států, který vyvrcholil v roce 1957, se rozšiřuje spektrum zájmů velmocí, který se v některých případech stává zájmem téměř fatálním a československý zájem nepřežil ani jedno desetiletí.
Od roku 1950 probíhala nekonečná jednání mezi Indonéskou republikou a Nizozemským královstvím o vyvlastňování majetku a vyhlašování sankci. V neposlední řadě k této situaci přispívaly tajné a diverzní akce inspirované ze zahraničí. Vnitropolitický chaos vyvrcholil krvavou indonéskou tragédií v letech 1965/1966, rezignaci prezidenta Sukarna, instalací jeho nástupce Suharta a následujícími úspěšnými ekonomickými reformami. Opět kontrolovanými finančními kruhy zejména ve Spojených státech ale i ve Velké Británii.
Ještě někdy okolo roku 1999 jsem se setkal v Jakartě se skupinou penzionovaných britských důstojníků, kteří mapovali celé souostroví a s typickým britským humorem a přiměřenou arogancí mi radili, jak se pohybovat v teritoriu se kterým měli dlouholeté zkušenosti.
Léta vlády prezidenta Suharta (1966-1988) byla považována za upevnění autoritářského režimu, ale i hospodářské prosperity a jí provázejících obvykle korupčních jevů tak charakteristických pro éru tzv. druhé industrializace. Současně také druhé vlny mírové emancipace, o jejíž budoucnosti můžeme uvažovat pod různými úhly pohledu. Nemůžeme však přehlédnout, že Indonésie vstoupila do věku politické dospělosti a patří k zemím a politickým systémům, které jsou atraktivní pro její partnery v Asii, Africe a dokonce i v některých zemích Latinské Ameriky. A nejsem si dokonce jistý, zda se dnes Indonésané nejezdí dívat do Prahy na historické kulisy rodícího se „třetího světa“.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
