Ani nemusíme být hyperkritičtí, abychom mohli konstatovat, že úcta k tomu, jak kdo mluví, tak jak umí, když se chce dát do řečí (abychom připomněli verše básníka Jiřího Žáčka) nepatří k přednostem českých politiků a političek. V nekonečných debatách a dohadování se mezi sebou, kdo je vzdělanější, výřečnější, nenechá se odstrčit od mikrofonu a častovat ostatními účastníky těchto exhibicí z eristické dialektiky, se ztrácí účel těchto diskusí.
Opravuji - neztrácí, protože smyslem není sdělení, ale sebeprezentace. Kvůli pobytu na TV obrazovce jsou účinkující političtí hystrioni sehrát drama stejně jako frašku. Nebo, někdo by mohl říct že nejčastěji, hádanice dost často připomínající souboje ve vesnických nebo předměstských cirkusech náhodně k souboji vybraných soupeřů.
Je pravdou že za tento pokleslý žánr periferního představení nesou odpovědnost dramaturgové, moderátoři a personál TV studií, která tuto krvelačnou podívanou aranžují do exkluzivních scén pro Václava Moravce, trochu unavenějšího hraného dokumentu na CNN PrimaNews, až po bouřlivé jílkování, které by mělo být, alespoň podle mého názoru, označeno hvězdičkou a zakázáno pro děti a mládež.
Ať už je tomu jakkoliv a kdekoliv, je ale pravda, že hlavní odpovědnost na sebe berou účinkující, kteří vystupují někdy jako lidově obhroublí komici, nevzdělatelní klauni a pouliční trhovci, kteří se snaží prodat svou bezvýznamnost. V Kunderově Nesmrtelnosti říká jakýsi TV mág a čaroděj, že úspěch „mluvících hlav“ (nebo TV Panditů) na obrazovce je zaručený, když se vystupující nestydí za svou nevzdělanost, ovládá alespoň dvě stě slov a ta neustále a hlavně rychle opakuje.
Je to jistě ironická nadsázka, ale stačí si vzít záznam nějakého mluveného slova v jakémkoliv diskusním pořadu a nestačíme si podtrhávat červenou barvou nesmyslně se opakující slova. Dost často není důležitá ani jejich sémantická bezvýznamnost, ale právě jen četnost jejich opakování a kadence jejich chrlení na moderátora. Tedy toho, kdo moderuje, neboli umírňuje. Slova jako tříštivé střely dum-dum mají nejen zasáhnout nepřítele, ale zničit jej, umlčet, roztrhat na kusy.
Trochu to připomíná výuku válečníků doby minulé i současné, kteří ale hru na nepřátelství předstírají. Nedokáží zatajit, že si mimo kamery tykají, oslovují se křestními jmény, někteří i nehygienicky oblizují, a hlavně ukazují, že spolu už mnohokrát přátelsky povečeřeli.
Jan Evangelista Purkyně, který přivedl na myšlenku komparativních indoevropských studií Augusta Schleichra, předpokládal, že když jsou lidé na celém světě stejní nebo alespoň příbuzní jako živé organismy, vznikají jejich řeč a způsoby vyjadřování obdobně. Dýchají a chrlí slova podobným způsobem a jen jejich fyziologická nezpůsobilost umožňuje jedněm vítězit nad druhými v simulovaných slovních soubojích.
Toto generalizující popisování diskusních neřestí před televizními kamerami obsahuje v podtextu také něco jako žánrové vymezení. Jinak mluví politologičtí vypravěči, jinak prolhaní političtí komentátoři, jinak politici, kteří se svému povolání věnují profesionálně a dvacet čtyři hodin denně.
Myslíme si, že zvláštní odrůdu těchto projevů představují byrokrati MZV ČR a kariérní diplomati, kteří si postupně a po náležitém studiu diplomacie osvojují jazykové prostředky své profese. Jejich způsoby vyjadřování jsou typické a umožňují, těm kteří je chtějí studovat, pracovat s jistou typologií, která překračuje hranice trvání celých generací. Kdysi ji tvořili aristokraté a jejich rody (viz například habsburskou tradici vyslanců v carském Rusku), dnes třeba absolventi exkluzivních diplomatických akademií, škol a někdy tajemně sponzorovaných univerzit.
Nemáme zde dost místa zabývat se dějinami české feudální, československé prvorepublikové a pozdější „rudé“ diplomacie, ale jen jejich stručnou komparací můžeme pochopit, jak to u nás chodilo a stále ještě chodí. Úžas nad nominací Filipa Turka je shodný s přáním Petra Fialy mít na MZV Jana Lipavského. Snad je to i proto, že naši MZV se střídají rychle jako apoštolové na Staroměstském orloji v Praze a představa, že by se na tomto místě během století vystřídalo jen několik ministrů jako v Sovětském svazu a Ruské federaci za posledních sto let, jen o trochu víc než máme prstů na obou rukách, se nám nechce věřit.
Souvisí to i s povahou nezávislosti a podřízenosti celé zahraniční služby, které nemění své kádry jen po každé volbě nového prezidenta, jak je tomu v USA, nebo vždy, když se vláda a prezident potřebují někoho zbavit, odměnit a nebo jej dostat do fyzicky nepřekonatelné vzdálenosti od centra.
Film Romana Polanského u nás známý jako Muž ve stínu, jinde jako Ghost writer, je téměř geniálním popisem prostředí ve kterém se „dělá“ diplomacie a demonstruje, jak je možné dostat se ke zdrojům poznání a pochopení jejích struktur, proměn funkce i osobností, které toto prostředí ke své existenci potřebuje a které, je-li to nutné, dokáže zlikvidovat. S nadsázkou už bylo tolikrát řečeno a potvrzeno, že součástí této existence jsou květinové vozy, stejně jako popravčí káry.
Při čtení inspirativní práce Stevena Pirkera Jazykový instinkt. Jak mysl vytváří jazyk (česky 1994) nás napadlo, že pramenem s vysokou vypovídací hodnotou může být jazyk nebo dokonce klíčové fráze a slova, která si upravují podle své potřeby osobnosti, stejně jako neosobnosti, kariérních diplomatů a jim sloužícího personálu. Modelovou situací nám budiž debata o vhodnosti či nevhodnosti současných možných adeptů na funkci MZV ČR.
Prvním příkladem je nám Jan Lipavský, v současnosti stále ještě aktivní MZV a nominant do této funkce hned dvou politických stran. Byl, a stále ještě je, představován jako analytik a manažer v oblasti informačních technologií v bankovnictví. Této práci se věnoval po dokončení bakalářského studia na Fakultě sociálních studií UK v Praze. Jeho vstup do diplomacie byl dramatický. Začínal hned na úrovni ministra jako Pirát, i když prezident Miloš Zeman bránil jeho jmenování člena vlády. Dodnes přesně nevíme, co přesvědčilo tehdejšího prezidenta republiky, který zastupuje podle ústavy stát navenek, aby své negativní stanovisko k jeho jmenování změnil. Ale to, že se tak stalo a že mu byly dodány dostatečné argumenty, aby se tohoto „muže ve stínu“ nominoval, je nezpochybnitelné.
Budeme-li se držet metody jazykového instinktu, pak víme, že Janem Lipavským používaná slova jsou na úrovni funkce, kterou MZV v ČR má. Když opomeneme jeho estrádní výzvy, aby si občané ČR objednávali letní pobyty na Krymu už v roce 2022, byly a jsou jeho oblíbenými slovními obraty slova „tlačit“ a „posunovat“. Asi z anglické angličtiny, či diplomaticky upravené angličtiny americké, ale v každém případě prázdná a nic neříkající. I to na MVZ patří. Pokud ovšem někdo nevěří, že „tlačení“ na Čínu by se mělo změnit v současné „posouvání se“ k Číně.
Druhým atraktivním typem pro českou zahraniční politiku je bezesporu dlouholetý reprezentant dnes už nadnárodní organizace Člověk v tísni Šimon Pánek. Začínal skutečně jako významný představitel kritiků režimu již před rokem 1989 v řadách studentského hnutí a určitou dobu působil, po nedokončení svého studia na Přírodovědecké fakultě UK, ve veřejné sféře české politiky. Díky aktivitám Člověka v tísní spolupracoval s MZV ČR. Snad už v době, kdy byl náměstkem MZV jeho kolega Tomáš Pojar, který měl podobný životní osud, kariérně však spojený s MZV.
Pověsti, že byl Šimon Pánek příbuzenskými svazky spojen s dr. Michalem Pánkem alias Pátkem (viz text knihy Sedmnáct let agentem na Západě, 1965) se nikde v jeho CV neobjevují a zdají se být neúspěšným pokusem o kompromitaci. Naopak Václav Havel jej v jednom ze svých tradičně zvláštních rozhovorů jmenoval jako svého možného nástupce. To bylo ale v době, kdy VH šířil podobné nápady (viz jeho odkaz na Petru Buzkovou) opakovaně. A i kdyby zde byla nějaká zdánlivě utajovaná skutečnost, je to dnes s ohledem na nejvyšší úroveň české politiky nepodstatné.
Protože však pohyb Šimona Pánka na scéně i „ve stínu“ je dostatečně čitelný, není považovat jeho zařazení do typologie adeptů na funkci MZV za nemožnou. Jeho veřejné vystoupení při letošních vzpomínkách výročí 17. listopadu mělo tvar a podobu osobnosti, která může být známá nejen doma, ale i v zahraničí. Jeho verbální projev má navíc známky jazyka diplomacie, který je mezi kariérními diplomaty běžný,
Konečně třetí osobnost, na kterou chceme v této souvislosti upozornit, je stále dosud jen možný kandidát na funkci MZV ČR v dosud ještě nejmenované ale možné vládě Andreje Babiše. Pan Filip Turek je osobnost, která zajímavá jako enfent terrible české politiky. Absolvoval právnická studia, zakončená v roce 2025, v době, kdy už byl poslancem Evropského parlamentu a kandidoval úspěšně ve sněmovních volbách 2025 v České republice. Je nepřehlédnutelný svou fyziognomií, která kontrastuje s jeho předchůdci i současníky, je bohatý, má rád rychlá auta kočkolapy a je oblíbeným objektem politického bulváru. A téměř jistě jej milují nebo obdivují některé české inteligentní služby. Mluví jednoduše a srozumitelně, jen někdy, zejména v televizním politickém hašteření, se nechává unášet na podobných vlnách tlachavosti jako většina ostatních.
Má společenské kontakty doma i v zahraničí, o kterých se u nás nemluví. Duo otce a syna Kolářových, stejně jako jeho nepřátelé v české a okolo české politiky, ho někdy lživě pomlouvají a chovají se jako američtí protivníci Donalda Trumpa. Pravděpodobně si nejsou vědomi toho, že tím ovlivňují jeho popularitu v ČR, ale i v zahraničí, a že konec konců do Washingtonu byl pozván jimi nenáviděný Filip a nikoliv milovaný Petr. Když tušíme, jak Filipova mysl vytváří jeho jazyk, můžeme si být jisti, že v českém trochu páchnoucím rybníku by se mohlo objevit něco pohyblivějšího a za hranicemi dokonce populárnějšího i když atypického..
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
