Vraždy císařů, králů, aristokratů nebo jakýchkoli velmožů, jejich žen a milenek budou asi navždy atraktivními rekvizitami předvádění dramatických událostí na jevištích, filmových plátnech a televizních obrazovkách.  Má své tvůrce i vděčné publikum, zejména mezi těmi, kteří se domnívají, že zabíjení, zejména ve sporech politických, patří k jejich životům jako voda a vzduch.

Všechny kultury a civilizace po staletí, vlastně tisíciletí, s nadšením vítaly vytvářející se kult násilné smrti a návštěvníci shakespearovských dramat, přihlížející v Paříži na Place de la Révolution guillitonovým představením, ve kterém hráli hlavní role Ludvík XVI. a královna  Marie Antonietta, jim přihlíželo se stejným nadšením a zadostiučiněním, jako publikum  v našich padesátých letech, když po sovětském vzoru přálo „psům psí smrt“ v inscenovaných procesech.  Později sice „disidovali“, ale na některé věci se ani v přepisovaném dějepisu nezapomíná.

V posametové České republice jsme se prostřednictvím Listiny základních práv a svobod vzdali  možnosti pořádat teatrálně inscenované popravy nebo autodafé,  ale nahradily jsme je vraždami na Orlíku, popravováním transformačních bossů na krátkou i dlouhou vzdálenost a dalšími nadstavbovými projevy ekonomického soutěžení a s ním spojené nenávisti. Z pověstné kmotrovské hantýrky jsme převzali rozhřešení, že takové věci nemusíme brát osobně, protože přece jen jde o byznys.  Z evropského středověku nebo amerického divokého Západu a příběhu čarodějnic ze Salemu víme, že soudní moc je úplatná a nahraditelná od boku střílejícími desperáty. A přesto je tak respektovaná.

Stereotypní hra se smrtí i v současných kulturách a civilizacích nám proto připadá jako politický folklor, který je na celém světě věc neopominutelná. Kdyže se dovíme, že „druhý muž“ čínského impéria „byl sesazen“, aniž známe, jak se řekne tento rozsudek nad jeho budoucností v čínštině, vzpomeneme si na „Gang čtyř“ ( Sì rén bāng), členů ÚV KS Číny, kterým údajně velela vdova po Mao Ce-tunovi Ťiang Čching.  Podle legendy usilovala za pomoci armádního velitele Lin Piao o ovládnutí státu. To se nevedlo, ale všemocný generál se zřítil se svým letadlem při pravděpodobném útěku do Sovětského svazu. A od té doby se o podobném rituálu spojeným s odchodem významných politiků ze scény mluví pravidelně.

Vraždy amerických presidentů a kandidátů na prezidenty patří do tohoto rejstříku tajemně nevyzpytatelných událostí, které se těší pozornosti svých diváků po desetiletí.  Prostřelené ucho prezidenta Donalda Trumpa, stejně jako mezipřistání americké létající pevnosti Air Force One s prezidentem na palubě, přináší mediálním magnátům až závratné zisky. Přesto, že nedělají pro to nic jiného, než pravdivě, polopravdivě nebo dokonce lživě referují a publikum aplauduje. 

Nevím, kdo ještě pamatuje závratný úspěch písně dvojice Skoumal-Vodňanský „Přicházejí maršálové, maršálové…kdo k ránu šel by spát?“, ve které stačilo změnit slovo pardálové za maršálové,  a protože to bylo po invazi vojsk Varšavského paktu do Československa, byla z toho profánní modlitba. Možná to vše bylo jen náhodou, ale mediální šuškanda tehdy informovala o každém úmrtí neznámého sovětského generála kdekoliv „daleko od Moskvy“ jako o události hodné pozornosti. Podobně jako i dnes je součástí propagandy války na Ukrajině nebo v Ruské federaci úmrtí s válkou spojených osobností na obou stranách za událost. Opět téměř rituální.

Etnolog a etnograf Bohuslav Šalanda se zabýval ještě před nedávnými léty tématem hrdinství, respektive hrdinů a obětního beránka. Jedna z jeho starších prací má název „Od oběti k spasiteli“ a ačkoliv od jejího vydání utekla delší doba, lze ji číst dokonce i jako itinerář, který může posloužit jako průvodce naší dobou. Nevím, jak by si s těmito Šalandovými texty poradila umělá inteligence, ale snad alespoň ti dnes stále ještě inteligentní se zamyslí nad tím, kdo se v této naší pohnuté době může stát tím obětovaným, aby mohl uspokojit davy žíznících po Spasiteli a Vykupiteli. 

Politika jedu a dýky může být nejen historickou metaforou, ale i hrozícím ukazovákem naší současnosti, která se stále touží stát se příkladnou a nenahraditelnou.