Jistě bychom našli shodné charakteristické znaky a hlavně tendence, které by mohly být podobné tomu, co se, jak někteří pamětníci ještě pamatují, odehrávalo tehdy a dnes stále ještě děje v nesjednocené Evropě. Od ruských hořících ropovodů a jejich přečerpávacích stanic, přes ukrajinské pláně a pobřeží Černého moře, Balkánský poloostrov až do „bretaňských moří“, jak zpívali kdysi partyzáni - zbraně nenávisti a zla všeho druhu hovoří.
Pesimisté by mohli tvrdit, že posedlostí rozšiřování a prohlubování evropských struktur hrozí imploze, sebezničení, jehož potenciál, řečeno slovy Margareth Thatcher, je ukryt „v ambiciózním projektu“ od prvních okamžiků jeho vzniku. A protože víme už od klasiků 19. století, že dějiny se opakují jednou jako tragédie a podruhé jako fraška, můžeme si svá studia vzpomínek na budoucnost usnadnit tím, že se dohodneme na pořadí těchto slov v projevech svého nadšení a obdivu k době, kterou právě žijeme.
Zdeněk Zbořil: Kde hledat cíle našich dnešních ostrostřelců
V Praze se některým „pražským“ hroutí svět po volbách, o kterých vlastně dosud nevíme jak dopadly. Kdo vyhrál, kdo se považuje za poraženého a kdo si myslí, že nastává jen krátká doba nadechnutí, po které se, arci jako vždy po zásahu „deus ex machina“, vše v dobré obrátí, je dnes zahaleno v mlhách. A tentokrát opět, jako už po tolikáté, nejenom v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (abychom se drželi textu preambule ústavy ČR), ale i v jiných evropských zemích. A to i v těch nejarogantněji pohlížejících na ty menší a v dějinách „jednorozměrné Evropy“ opomíjené. Tápání francouzských politiků na hraně politické krize, dědiců britských imperiálních aspiraci a konečně i sveřepost současné německé politické třídy, která se snaží připomenout zbytku Evropy kdy se jí zdálo možné dobývat dnes Evropu a zítra celý svět, nám budiž v této době znakem všeobecné bezradnosti.
Válečné umění obdivující evropští politici se snaží, jako už poněkolikáté, vzkřísit svou imperialistickou minulost, ať už ta jejích impéria hledala své hranice na mapách Západní říše římské, na mořích označených vojenským i obchodním loďstvem a v poslední době také svými kořistnými výpravami do vesmíru. Zapomínají ale na to, že „státy se udržují myšlenkami, které je zrodily“, a i když si tato slova vykládají vlády a vladaři vždy trochu jinak v Číně, Indii, v Americe, a konec konců i na poloostrově Evropa, touha objevit duchovní fundamenty státní existence zdá se být nesmrtelná.
Ve střední Evropě pamatujeme slova Kazimíra Jagelonského (1427-1492), který vysvětlil obdivuhodně znějící název svého státu Rzeczpospolita slovy Nikomu nie podlega i nikogo wyzszego od siebie, procz boga, nie uznaje. Když dnes podobná slova pronese Orbán Viktor, zdají se být fanatickým obdivovatelům evropské byrokracie svatokrádežná. Dokonce i české dějiny státu a práva, mají v sobě tuto sebevědomou velikost, která není cimrmanovskou sebehanou, kterou u nás propagují generace často ze zahraničí importovaných politiků.
Zlehčování staroměstské exekuce 1621 je jen jeden z mnoha příkladů rituální vraždy české politické elity, která se opakovala v dějinách dočasně oktrojované europeizace hned několikrát.
Je opravdu neopominutelným historickým fenoménem, že nejenom v Čechách a na Moravě, ale stejně tak v Uhrách a Maďarsku, podobně jako Polsku, kooperující střední Evropa ztratila na svém politickém významu od doby habsburské. Přesto se však znovu vzpamatovávala ze svého únosu a zavlečení na Západ, stejně jako na Východ. Pokud dnes někdo přemýšlí o Pražském podzimu, zdá se, že by si mohl připomenout věčné carpe diem - memento mori (žij a mysli na smrt).
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
