Dnes žijeme nejen v době kácení pomníků sovětských generálů, představitelů a symbolů britského koloniálního imperialismu, bojů za nezávislost v Latinské Americe, v Africe a všude, kde je třeba přepsat dějiny. A vykládat je v zájmu dočasně vládnoucí politické třídy, zdobit je různobarevnými prapory, kterým je většinou dopřáno jen krátkodeché slávy, ale nikoliv dlouholetého života. Snad jen v zemích, jejichž dějiny jsou imperiální dobyvatelské povahy a proto nahlíženy, podle Barucha Spinozy, zpod zorného úhlu věčnosti, je tomu trochu jinak.

Státní vlajky KLDR a KR jsou barevně příbuzné, jejich symbolika odlišná. V KR je to obraz světa s ústředním motivem sil jin a jang, dvou částí jednoho celku.  Mají být symbolem světla a temnot a jeho rovnoprávnosti z hlediska celku. V něm docházejí svého naplnění. Vlajka KLDR je méně poetická a skládá se ze dvou modrých pruhů, červeného pruhu uprostřed a bílého kruhu s pěticípou rudou hvězdou. Je spojena z počátkem autoritativní vlády Kim Ir-sena a má symbolizovat revoluční tradice, za které se považují nezávislost, přátelství, nezávislost a vlastenectví. Proto je také na obou státních vlajkách důležitá barva bílá. 

Pro Evropany je to ovšem symbol totalitní nadvlády nad občany v Korejské republice i v KLDR v letech po skončení tzv. Korejské války. V letech obdivu k jejich dlouho neměnnému politickému systému a jejich ideologii, se o demokracii mluvilo jen jako o importu z barbarského zahraničí. Ještě na počátku devadesátých let, v prvních letech bouřlivého ekonomického rozvoje, se  považovaly v KR debaty o evropských a amerických stopách demokracie za nebezpečné. A také přežívala teze o rozdělení Korejského poloostrova „z vůle Imperialistů“ - Sovětského svazu a Spojených států. 

Vzpomínka na Korejskou válku (1959-1953) byla chápána jako důsledek této vůle a různé pokusy o sjednocení byly umlčovány. Ale přesto v Soulu, hlavním městě KR, existovala na počátku devadesátých let 20.stol. vládní instituce, která se zabývala možnostmi spojení obou částí poloostrova. Nepodařilo se nám tento úřad navštívit, ale odhadujeme, že vzhledem k velikosti budovy a počtu oken v ní mohlo tehdy pracovat několik tisíc státních byrokratů. K tomu připočítejme university, vědecké instituce a soukromě sponzorované výzkumy, abychom si mohli představit množství a odhadnout kvalitu jejich výstupů. Předpokládáme, že zrcadlový obraz tohoto celku bychom mohli nalézt i na území KLDR. Sice s jinou organizací a metodologii badání, ale neztrácející zájem o myšlenku sjednocení historicky se opakujícího rozdělení od dob států/království Silla, Kogurjo a Pӓkče v 1. tisíciletí n.l.

Korejci jsou hrdý národ s tradicí šamanismu, buddhismu a konfucianismu, schopný adaptovat se na import náboženství a ideologií, který využívají osobitým způsoby. Tak jako je na jihu populární křesťanství katolické i protestantské konfese, tak byl na severu přizpůsoben místním podmínkám marxismus-leninismus a nezapomenutelný stalinismus. V zahraničí jsou tyto kompilace vykládány podle evropských zvyklostí a interpretací, ale i v tomto „střetu kultur“ (nebo civilizací) se obtížně hledají vzorce chování, kterými nás nadal Samuel Huntington blahé paměti (1993,1996.)

Pokusů o pohled na otázku sjednocení obou korejských států není v Evropě, a dokonce ani ve Spojených státech,  příliš mnoho, a najít moment pravdy, kterému je vlastní uvažování Korejců o své spojené budoucnosti, je obtížné. Snad by nám pomohlo, kdybychom za cestami korejských vojáků z KLDR  do Evropy a na její bojiště, stejně jako za stavbami stavby velkokapacitních investičních celků a jihokorejských finančních domů viděli širší kontext, ve kterém jsme se, alespoň někteří z nás, začali pohybovat. Přinejmenším proto, že korejská nukleární expanze na Moravu souvisí s dopravou z jihu na sever, k hranici s Ruskou federací a dále, s několikaletou přítomností korejsko-čínského finančního vlivu, o kterém se nechceme zatím s nikým bavit, a se zatím jen tušeným n nebezpečím, zda se dokážeme vzdát ideologických předsudků a pochopit, že pod korejskými prapory můžeme pochodovat dříve, než jsme si mysleli. Bílý strýček z Washingtonu, stejně jako samoděržavný gosudar  si přitom ponechají právo, že oni budou First.

Pokud bude ústavní povinnost splněna, jak sdělil pan president I Če-mjong svému čínskému hostiteli,  možná se to proto ani nedozvíme. Jen časový horizont našeho uspokojení se bude vzdalovat a obáváme se, že dokonce může zmizet ve stínu Rosatomu, který se příliš nezabývá tím, kde právě vedou státní hranice. Bývalý český MZV, který se bavil svým proroctví, že bude „tlačit na Činu“ se své ostudy v zahraničí nemusí obávat. Si Ťin-pching slib I Če mjonga jistě poslouchal pozorně, už tenkrát při jeho návštěvě Číny, a jistě ocenil korejskou nabídku nebo žádost, že by mohl pomáhat s „oživením“  vzájemných vztahů obou korejských států. Komu by to připomínalo audienci poselstva z jižních moři a jejich okolí na císařském dvoře, není daleko od pravdy, která není někde v nekonečnu nebo u Boha.