Píše výše citovaný autor, který jistě zaujal mnoho českých čtenářů, kteří se ještě tulit nechtějí a podobně jako ex-ministr Lipavský, neblahé paměti, který své zkušenosti v české politice získával pomocí hned dvou politických stran, tvářících se jako ideově odlišné, ale jednotné v úsilí vládnout, se vyjadřoval mnohem jednoznačněji. Jeho plánem, zdá se že osudovým, bylo „Rus musí být poražen“ a „na Čínu musíme tlačit“, připomíná Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

 

A protože, jak už dávno prohlásil Petr Fiala, a dnes po něm opakuje mnohem důrazněji i pan prezident Pavel,  jsme ve válce a na  cestě k naplnění slov Jana Lipavského. Petr Fiala, abychom nezapomněli, to říkal v době, kdy byl ještě předsedou vlády a kdy se zásadně podílel na tvorbě zahraniční politiky České republiky. Jeho sny a  slovy se řídí i současný prezident, který si dlouho dával pozor, aby se do Černínského paláce nedostal člověk, který s takovým názorem nesouhlasí.  Využil k tomu nedorozumění nejen politiků, ale i některých právníků, kteří čtou slova Ústavy ČR, že prezident „jmenuje“ nejvyšší státní úředníky, včetně toho na MZV. Navíc si je vyložil tak, že prezident tyto ministry vybírá z jmen jemu předložených. A svým oznámením, chceme-li jmenováním, je uvádí do jejich úřadů. Nepřemýšlel o tom, proč autoři ústavy nepoužili slovní spojení „prezident jmenuje nebo nejmenuje“ a proč se jim to zdálo být nadbytečné. Naopak rázně, řekněme s vojenskou rozhodností, zveřejnil svůj výklad podle zásady „přišel jsem, viděl jsem a proto nařizuji“.

Pan předseda Senátu se tak samozvaně ujal tvorby zahraniční politiky státu, jehož byl a dosud kupodivu je významným představitelem. Mnoha jeho politickým konkurentům se to zdálo být projevem samozvanectví, nemluvíme-li o pýše a nadutosti Evropanů, na které jsou nejen v Číně ale i v mnoha asijských zemích státech citliví. Reakce „Číny“, řečeno slovy politicky zkušenějšího Jefima Fištejna, byla zdvořilá a odpovídající sebevědomí vlády v Pekingu, ale i on nedohlédl za hradbu svých autostereotypů.

U zpravodajů a zpravodajců pobývajících v Číně nebo na Dálném východu jsme si zvykli, že nás často informují o všem, co se dá zjistit na jednoduchém „chytrém telefonu“, ale předpokládáme, že kromě svého často jen náhodného soustředění se na věci vážné, se starají také o shromažďování citlivých informací. A jak říkají ve své profesní hantýrce, na ty sensitivní. Tím trochu posouvají význam svého poslání na úroveň svébytné poetiky, ale konec konců, je to práce jako každá jiná a někdo ji dělat musí. 

Horší je, když se někdo pustí do vzdáleného světa bez dostatečné osobní zkušenosti a na základě nedostatečně kritického seznamování se s informacemi z druhé, třetí nebo dokonce neznámé ruky. Tak se stalo, že jsme se museli dovědět o apokalyptické budoucnosti kontinentální Číny, která  „…zbla nepřipomíná zemi, která vykazovala nevídaný růst, poněvadž vycházela z nízkého startovacího základu a měla obyvatelstvo tak nuzné, že bylo ochotné dřít do úmoru za kus žvance. Takové poměry jsou pryč a už se nevrátí. Číňané zbohatli, jsou dnes plní ambicí, drzých snů a tužeb. Už je nebaví makat za jeden dolar týdně. Raději by pracovali v klimatizovaném kancelářském prostředí v souladu s vystudovanou odborností než ve výkopu. Jenže změna preferencí vráží nůž do zad ekonomické strategii stranického vedení. Strana na beton počítala s tím, že novou hybnou silou pohánějící růst národního hospodářství bude vnitřní spotřeba, ale ta ne a ne se dostavit v kýžené míře“. (viz Jefim Fištejn cit.d.)   

To už je úroveň veřejného diskursu na přelomu 19. a 20. století, a jen po nevelkých  úpravách těchto poetických obrazů, by s takovými slovy souhlasil i německý císař Vilém II. (1888-1918), který nás a ve své době naučil přemýšlet o „žlutém nebezpečí“.   

Dnes se v pokleslých politických kuloárech používají metafory z Čapkovy Války s mloky, a zde cit. autor k tomu kriticky dodává, že „…dnešní Čína zbla nepřipomíná zemi, která vykazovala nevídaný růst, poněvadž vycházela z nízkého startovacího základu a měla obyvatelstvo tak nuzné, že bylo ochotné dřít do úmoru za kus žvance. Takové poměry jsou pryč a už se nevrátí. Číňané zbohatli, jsou dnes plní ambicí, drzých snů a tužeb…“  A drzé Číňany „…už nebaví makat za jeden dolar týdně. Raději by pracovali v klimatizovaném kancelářském prostředí v souladu s vystudovanou odborností než ve výkopu… Jenže změna preferencí vráží nůž do zad ekonomické strategii stranického vedení. Strana na beton počítala s tím, že novou hybnou silou pohánějící růst národního hospodářství bude vnitřní spotřeba, ale ta ne a ne se dostavit v kýžené míře“.

Z evropského pokleslého arzenálu stále ještě živé kapitalisticko-imperialistické propagandy musíme, podle těchto slov, přijmout tvrzení, že čínská společnost je „skrz naskrz protidemokratická“, potlačuje lidská práva a hlavně, že „zbloudilí (snad euro-američtí) liberálové přehánějí čínský potenciál a snažně zavírají oči před reálnými strázněmi pekingského režimu“. 

Nejde jen o jednoho autora těch slov, vyjadřujících neskrývané zklamání z toho, že se v posledním půlstoletí objevila konkurence, které se nejde zbavit způsobem, a který parodovali v minulém století V+W slovy „Hawesova kancelář  nám sděluje, že Anglie události sleduje, a ta loď co k Číně pluje, a co Šanghaj ostřeluje, že jenom manévruje“. (V druhé sloce písně David a Goliáš,  málokdy publikované.) 

Důrazněji se pak k situaci v Číně vyjadřuje jeden britský koloniální úředník, který panu Phileasu  Foggovi Na cestě kolem světa za osmdesát dní,  pomáhá vyřešit problém na úkor místního „domorodého“ obyvatelstva a konstatuje, jako správný Brit, že „je to sice neetické, ale nastalá změna situace si toho vyžaduje“. 

A protože je mezi námi hodně stoupenců „konečného řešení ruské otázky“, musíme se rozhlížet po dalších vítězných bitvách, tlačení a zatlačení někde pokud možná co nejdále od nás a našich statků. Na mapě vypadá i ta „Čína“ zajímavě. Předpokládá to však, zahnat všechny, kteří se chtějí „přitulit k Číně“. A protože tam žijí jen změkčilí a zbabělí zbohatlíci plní „drzých snů“, bude snadné vrátit je do práce “za kus žvance“.