Dějiny, tedy existenciálně prožité dějinné příběhy nebo osudy hrdinů, mohou být poučením pro život, jak si při nejrůznějších příležitostech stále opakujeme. Ale není dnes světové písemnictví, to poučné i zábavné, a zejména to, které se zabývá válkou a mírem, jen Le Petite histoire de la desinformation, jak o něm píše Vladimir Volkoff, když se zabývá zneužíváním obrazů, které stejně jako slova útočí na emoce a umožňují manipulaci?
Nejsou dějiny světového písemnictví jen logomachií, slovíčkařením, verbalismem - používáním slov bez ohledu na jejich význam, ale s ohledem na představy nebo dokonce jen instinkty, které jsou v místě a čase s nimi spojené? A nepodílejí se literatura, stejně jako texty o mezinárodní politice nebo tuto politiku vytvářející, na existenci Global Information Structures, ve skutečnosti na celé soustavě autopoietických systémů, které už nejsou pod kontrolou svých autorů, kteří nabízejí své texty službám, které jsou spíše tajné, než zpravodajské? Nehledají právě tyto služby své spolupracovníky mezi literáty, básníky, dramatiky nebo scénáristy? A neměli bychom proto také studovat poetiku textů zpravodajské komunity a její schopnost používat metafory k označování už dávno označeného?
Zvolíme-li jen několik úhlů pohledu na světovou nebo českou literaturu, budeme překvapeni, jak často i ty nejsentimentálnější příběhy jsou zasazeny do atraktivního politického nebo mezinárodně-politického prostředí. A protože v Evropě stále ještě čteme historii a politické dějiny jako válečné příběhy a o dobách míru píšeme jako o přestávkách mezi válkami, setkávají se vojna a mír v písemnictví bez ohledu na to, zda se jedná o fiktivní minulost nebo utopickou budoucnost.
Podle Kundery L.N.Tolstoj ve svém rozkladu k Vojně a míru popírá, že by historie byla dílem velkých osobností. Ty, podle jeho názoru, byly nevědomými nástroji Historie, vykonávaly dílo, jejichž smysl jim unikal a …sledujíce své osobní zájmy, lidé směřovali ke společnému cíli, o němž žádný z nich, ani Napoleon, ani car Alexander, tím méně nějaký anonymní voják, neměl nejmenší tušení. (Kundera:2010)
Od dob Tolstého Vojny a míru, nebo od sepsání jeho Sevastopolských povídek, popisujících bombardování Sevastopolu za Krymské války, které nepřestávalo šokovat evropské pacifisty až do roku 1914, se literatura a politika spojují nad tématy válečnými a historickými. Opakujeme - fikcemi o minulosti i budoucnosti. Alexander Solženicyn je dnes považován většinou jen za autora Jednoho dne Ivana Denisoviče, Souostroví Gulag nebo Rudého kola, ale možná, že někdy v budoucnosti budou populárnější jeho romány/reportáže či osobní vzpomínky shrnuté v Rakovině a V prvním kruhu, nebo dokonce historickém zamyšlení Srpen 1914.
Prvnizpravy.cz - Zdeněk Zbořil: Devátá vlna evropské kolonizace
Solženicyn nepoužívá jazyka teorie mezinárodních vztahů a ani nepíše zábavná čtení. Je zajímavý tím, že klade otázky, které dosud nikdo jiný nepoložil. Jeho texty byly apelativní, jako u nás ne příliš často vzpomínaný esej či politický pamflet Nežít se lží! (1974) inspirující celou jednu generaci opozice vůči komunistickému režimu. Ale usilují také o ono existenciální romanopisecké prožití. Podobně jako u mnoha dalších ruských autorů, počínaje posledním ruským letopiscem a prvním historikem Karamzinem, který vydává už na začátku 19. století Istoriji gossudarstva rossijskovo (česky jako Obrazy z dějin Ruska, Odeon 1984). Tato kompilace ruských letopisů a metodologicky Micheletových Dějin francouzské revoluce se podle slov ruských revolucionářů 19. stol. stala jejich biblí a dostalo se jí nové pozornosti dokonce i v letech obnovování ruské státnosti v post-jelcinovském období.
V ČSR veleznámý autor knihy Rusko a Evropa, s podtitulem Sociologické analýzy a Studie o duchovních proudech, se v rozsáhlém úvodu vyznává z nezbytnosti studovat tento v posledních třech stoletích stále interesantní mezinárodně-politický problém z hlediska literární tvorby nejen F.M.Dostojevského a jeho předchůdců, ale i generací následujících. Proto jeho pojednání o vztahu Ruska a Evropy a Evropy a Ruska obsahuje nejen kapitolu Boj o boha – F.M.Dostojevskij a nihilismus, ale i rozsáhlou Titanismus či humanitism? Od Puškina ke Gorkému.
Přeskočíme-li několik desetiletí a vezmeme-li do ruky historickou reportáž či naučnou publicistiku A.V.Lukina Nevědomost proti Nespravedlnosti. Politická kultura ruských demokratů, 1895-1991 (původně vydanou v Cambridge), pojednávající o ruském/sovětském disentu, zdá se nám, jako by existovala až neuvěřitelná kontinuita v tom, jak ruská literatura reflektovala postavení Ruska v mezinárodní politice, nebo jak mezinárodní politika ovlivňovala ruskou, sovětskou a opět ruskou literaturu. Není snad lepšího příkladu než Sorokinova anti-utopie Den opričníka – carské Rusko v roce 2027, která navazuje na tradici politických fikcí, kterou známe ze světové literární historie, a které vyvolávají obavy politiků i studentů politiky z budoucnosti.
Dnes jsou shakespearovští hrdinové na evropských jevištích představováni jako panoptikální zrůdy navlečené do konfekční parády barevných zinů pro paní dívky 21. století. Jejich charaktery si vypůjčuje dokonce i Václav Havel ve svém Odcházení, které je divadlem i vyznáním autora, který se kdysi stal spisovatelem, aby mohl být politikem. Americký neonacista William Pierce, alias Ed Turner, ve své politické fikci z roku 1978 popsal zánik světa v nukleární válce Spojených států a Sovětského svazu, vyvolané teroristickým útokem na Pentagon. Tento zánik světa není starogermánský ragnarok, ale naopak spálení, zánik biosféry. Popis je tak realistický, že anonymní agent FBI o této knize prohlásil, že by mohla být návodem k útokům 11.září na New York, Pentagon a Washington, a to bez ohledu na to, zda existovala nebo ne jeho islámská interpretace. Oba texty ale obsahují prvky eschatologického mýtu, od kterého není k představě o tom, jak určitý politický pořádek zanikne, příliš daleko.
Jiří Bystřický společně se ZZ napsali ve své vzpomínce na Orwella, že vyjdeme-li z předpokladu, že válku stále ještě chápeme jako ozbrojený konflikt různých populací (kmenů, národů států, náboženských nebo politických skupin, nebo dokonce celých civilizací musíme také vědět, že současná válka odkazuje na odlišné parametry efektů než byly všechny dosavadní. Dnešní tažení a pohyby armád začínají připomínat systémy zakrývání, maskování a kamufláže.
Jiný autor (George Bowling in Nadechnout se!) píše – Ale válka samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět do kterého se řítíme, svět planý nenávisti a hesel….davy skandující jméno svého vůdce nebo nepřítele do zblbnutí, až mají dojem, že ho opravdu zbožňují nebo nenávidí. (To se psal rok 1939.) Je to slovíčkaření, nebo přichází zúčtování?
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
