Snad jenom zvláštní shodou okolností se stalo, že zapomněli na  starou ale stále ještě dnes nezakázanou a vše dostupnou pravdu „Nikdy nikomu veřejně nesdělujte přímo, co si tom či onom myslíte. Internet má dlouhou paměť, nic nezapomíná, ani když to vzápětí, ohromeni svou odvahou, vymažete. Nikdy nevíte, kdy to někdo ve vhodné chvíli použije proti vám“.

Ti, kdo se zabývají jazykovým instinktem a studují prostupování se různých úrovní jazyka mohou být citliví na volbu zlostných, běsných často ale dutých, bezvýznamných  slov, která jsou náchylná k sémantickým posunům. Tento jazykovědný pojem je  veřejně známý a nás zajímá mimo jiné i proto, že nás zajímá, jaký má vliv na uchovávání takových slov v kolektivní paměti jako nenahraditelná. Známé totiž před-prezidentské poselství Petra Pavla, že americký prezident je dnes už slavný „odpudivý člověk“ (ze kterého jazyka si pan budoucí prezident toto slovo vypůjčil?), navíc rozšířený  nadbytečně sebevědomým dodatkem, že takovému člověku se nemá podávat ani ruka. Předpokládáme, že přežije současný politický režim a jeho současné protagonisty nejméně tak dlouho jako také nezapomenutelné Kozinovo Lomikare, Lomikare…!

Z hlediska kultury politických vztahů je sice ještě zajímavějším omluva paní Evy Decroix Ph.D., MBA, MPA, která je opominutelná v jejím Bistro de Papa, které jí snad dodnes patří. Ale nejsem si jistý, zda někdo, nejen v současnosti, ale i  v době minulé, si vypůjčil z ruštiny, tak bohaté na vulgarismy všeho druhu. Slova, která známe z ruské literatury, ale hlavně z čtení o Rusech a Rusku,  z jazyku ruské soldatesky nebo ruské aristokracie ve vztahu k znevolněným „mužikům“. 

Mohli bychom ji doporučit, kdyby o to stála, slovník Patrika Ouředníka, který známe pod titulem  „Šmírbuch jazyka českého“ dnes už asi asi v pěti nebo  šesti vydáních.  Podle jejího autora „představuje češtinu nekonvenční“ - jazyk, který zahrnuje argot, slang, hovorovou i lidovou češtinu, ale také výrazy běžně považované za neutrální. 

Věta „…kam ten kvalt, dacane? Si myslíš, že se z toho tvýho brka poseru do vejšky? Bych ti ten tvuj šlajf nesrovnal,  neboli přeloženo do jazyka Poslanecké sněmovny …kam spěcháte, marnivče? Domníváte se snad, že mne oslníte svým rychlým automobilem? Zejména pak pro poslance Filipa Turka je tam i pozoruhodné souvětí „Mějte se na pozoru, mohl bych vám váš vůz poškodit“, neboli „Vysunul sem si extra válec a zapráskal pahejlama“. 

Horší je to s tou její svoločí. V českých překladech rusko-ukrajinsko-židovské literatury   z Oděsy, zprostředkované u nás třeba překlady textů Eduarda Bagrického, najdeme toto slovo v souvislosti nebo v odkazech na české ekvivalenty verbež, ksindl, chamraď, pakáž, chátra… A mimo jiné i lůza, které opatrně, ale, neobávejme se  tvrdit, zdomácnělo. Nechceme připomínat jména politiků, kteří této popularitě pomáhali, ale je pravda, že to říkají nebo píší stále ještě s trochou ostychu.

Původně bylo slovo svoloč trochu sociálně degradující jméno pro burlaky, kteří tahali lodě proti proudu ruských a ukrajinských řek, Jeho a vulgární akcent byl dodán až později. Problém paní ex-ministryně má paradoxně původ v posunu významů, které čeští politici akceptovali v interpretaci SMS Patra Macinky. Její cesta na východ do kulturního prostředí ruské vulgárnosti je stejně nebezpečná jako nešťastné výroky pana prezidenta nakažené řeporyjskou atmosférou.

Závažnější výstřel směrem k Hradu se ozval z ČT. Jinak tak služebné vůči spojenectví ex-pětikoalice s prezidentem republiky. Ke krátké diskusi byl pozván  bývalý český MV a dlouho v řadách  České advokátní komory působící JUDr. Tomáš Sokol (1951). Druhou diskutující byla Anna Šabatová (1951), chartistka, ombudsmanka a dlouholetá  aktivistka zabývající se problematikou lidských práv. Třetím, ale nikoliv tím posledním,  Petr Blažek (1973). Předpokládáme, že stále ještě pracuje v ÚSTR a také v Muzeu paměti XX. století v Praze na Hradčanech.

Dnes tedy ještě nevíme, snad jenom tušíme nebo pochybujeme, ale rozhodně si můžeme dovolit konstatovat, že přechod paní Evy Delacroix  na ruštinu, kterou uvedla do slovníku Poslanecké sněmovny, je zanedbatelnou hysterií zklamané političky. Je to jen trochu zábavné povídání pro kabarety paní Zuzany Bubílkové a la Co vy na to?. Ale označení prezidenta za příslušníka vojenské zpravodajské služby státu, který je u nás oficiálně považován za nepřátelský, je víc pozoruhodný, než si hradní kamarila myslí.  Druhá, ta pravděpodobnější možnost je, že to vadit nebude, protože, jak říká Havlův hrdina v Zahradní slavnosti, „…všichni jsme tak nějak, z jedný český mámy!"