Dne 15. května 2025 se v tureckém Istanbulu znovu po třech letech rozběhly přímé rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou. Zatímco původně měl být účasten i Vladimir Putin a Donald Trump, oba lídři nakonec předem „odstoupili“. V Den D zůstali novináři i ukrajinská delegace v nejistotě ohledně samotného harmonogramu jednání a Zelenskij po marném čekání odletěl do Albánie.
Podle ukrajinské tiskové agentury Interfax-Ukrajina opustil Zelenskij Turecko 15. května v 19:30 a nečekaně změnil plán návštěvou Balkánu, což média označila za „útěk před politickým fiaskem“.
Základní problém je zřejmý. Obě strany konfliktu, a jejich zahraniční sponzoři, se diametrálně liší v tom, co považují za „mír“:
• Ukrajina trvá na návratu k hranicím z roku 1991, odsunu ruských jednotek, navrácení uprchlíků a válečných zajatců, a právně závazných bezpečnostních zárukách. Ústava a veřejné mínění jí zakazují přistoupit na územní kompromisy.
• Rusko naopak požaduje mezinárodní uznání své suverenity nad Krymem a Donbasem, trvalou neutralitu Ukrajiny a zákaz jejího vstupu do NATO.
• USA (Trump) změnily roli a místo podpory Kyjeva se stylizují do role neutrálního vyjednavače. Trump osobně představil návrh na ukončení války, který však počítal s uznáním ruského Krymu (byť byl následně zlehčen jako „vtip“).
• EU zůstala v pasti. Snaží se sice ukázat „strategickou autonomii“, ale bez USA není schopna prosadit ani vlastní diplomatické požadavky.
Putin, vědom si rozkladu jednoty Západu, načasoval své kroky precizně. V noci z 10. na 11. května, kdy ve Washingtonu začínal den, vystoupil s tiskovou konferencí a oznámil, že Rusko je ochotno bez předběžných podmínek obnovit přímé rozhovory.
Připomeňme, že ještě v lednu označil jakékoli rozhovory se Zelenským za nelegitimní, protože ukrajinský prezident podepsal zákon, který jednání s Ruskem zakazuje. Teď však Putin tuto pozici obrátil a postavil Zelenského do defenzivy. Podle něj už Zelenskij ani nemá oprávnění tento zákaz zrušit. Legitimitu má pouze předseda parlamentu.
Tím Putin docílil několika věcí. Jednak zpochybnil Zelenského pravomoci a postavil se do pozice mírotvorce, zatímco Ukrajina vypadá jako ta, kdo mír odmítá. Dále také získal podporu Trumpa, který výslovně vyzval Kyjev, aby na nabídku okamžitě přistoupil a zpochybnil, zda Ukrajina vůbec o mír stojí.
Na schůzce s Macronem, Merzem a Starmerem očekával Zelenskij diplomatické posílení. Výsledkem bylo však jen opakování požadavků na „bezpodmínečné příměří“, což Putin obratně využil. Místo, aby Moskva návrh přímo odmítla, nabídla jednání a tím narušila evropskou mediální strategii.
Zelenskij tak ztratil morální převahu (Putin přistoupil na „bezpodmínečné“ rozhovory), diplomatickou podporu (Trumpovo „neutrální“ prohlášení oslabilo nátlak EU) a také vlastní červené linie (musel veřejně prohlásit, že se setká s Putinem, i když se dosud zaklínal, že s „válečnými zločinci nejedná“).
Istanbul se stal výjimečně vhodným místem. Turecko zůstává členem NATO, ale zároveň nevede proti Rusku sankční válku. Dodává zbraně Ukrajině, ale je partnerem i pro Kreml.
Tím se minimalizovalo riziko zaujatosti. Ankara znovu získala důvěru obou stran, což je samo o sobě pro Erdogana vítězství.
Jak dál? Mír jen na papíře?
Zkušenosti z dřívějších jednání (Bělorusko, Švýcarsko) ukazují, že bez skutečné politické vůle je jakýkoli diplomatický pokus marný. Jak poznamenal ruský senátor Kosačev: „Nepřipravená schůzka je horší než žádná.“
Istanbul ukázal, že Putin hraje na dlouhodobou stabilizaci a „zmrazený konflikt“, Trump chce rychlé vítězství a politické body před domácím publikem, Evropa hledá roli, kterou ztratila a v neposlední řadě i to, že Zelenskij čelí naprostému nedostatku manévrovacího prostoru.
Psali jsme:
Možné scénáře ukončení války?
1. Neutralita výměnou za bezpečnostní záruky
Model „Ukrajina ne v NATO“ + mnohostranné garance (včetně „globálního jihu“) by mohl být kompromisem, který uspokojí jak Moskvu, tak Kyjev (pokud ustoupí od absolutních pozic).
2. Zamrznutí územních sporů
Nereálný návrat k hranicím z roku 1991 by mohl být nahrazen časově odloženým řešením, např. desetiletým moratoriem a odloženou debatou o právním statutu Krymu a Donbasu.
3. Postupné kroky důvěry
Humanitární výměny, příměří, zajištění přístavů a omezené ekonomické dohody mohou vytvořit rámec pro dlouhodobější deeskalaci.
Putin opět ukázal, že hraje geopolitické šachy, zatímco jeho protivníci hrají poker a blafují se slabými kartami. Zelenskij, obklopen poraženým Západem, bez podpory veřejnosti a armády vyčerpané frontou, dorazil do Istanbulu ne připravený jednat, ale zoufale doufající v podporu, která nepřišla.
„Zelenskij byl donucen vzdát se své červené linie a přiznat, že bude čekat na Putina. Jeho pozice byla de facto rozložena ještě před začátkem rozhovorů,“ komentuje na serveru Guancha Anton Neelman.
Istanbulská schůzka byla důležitá ne tím, co přinesla, ale tím, co odhalila. Válka možná pokračuje, ale o mír se již nehraje v Kyjevě ani Bruselu. Hraje se mezi Moskvou a Washingtonem a ti ostatní, jak se ukazuje, jsou jen diváky.
(Chmelař, Guancha.cn, obr.: aiko)
Dne 15. května 2025 se v tureckém Istanbulu znovu po třech letech rozběhly přímé rozhovory mezi Ruskem a Ukrajinou. Zatímco původně měl být účasten i Vladimir Putin a Donald Trump, oba lídři nakonec předem „odstoupili“. V Den D zůstali novináři i ukrajinská delegace v nejistotě ohledně samotného harmonogramu jednání a Zelenskij po marném čekání odletěl do Albánie.
Podle ukrajinské tiskové agentury Interfax-Ukrajina opustil Zelenskij Turecko 15. května v 19:30 a nečekaně změnil plán návštěvou Balkánu, což média označila za „útěk před politickým fiaskem“.
Základní problém je zřejmý. Obě strany konfliktu, a jejich zahraniční sponzoři, se diametrálně liší v tom, co považují za „mír“:
• Ukrajina trvá na návratu k hranicím z roku 1991, odsunu ruských jednotek, navrácení uprchlíků a válečných zajatců, a právně závazných bezpečnostních zárukách. Ústava a veřejné mínění jí zakazují přistoupit na územní kompromisy.
• Rusko naopak požaduje mezinárodní uznání své suverenity nad Krymem a Donbasem, trvalou neutralitu Ukrajiny a zákaz jejího vstupu do NATO.
• USA (Trump) změnily roli a místo podpory Kyjeva se stylizují do role neutrálního vyjednavače. Trump osobně představil návrh na ukončení války, který však počítal s uznáním ruského Krymu (byť byl následně zlehčen jako „vtip“).
• EU zůstala v pasti. Snaží se sice ukázat „strategickou autonomii“, ale bez USA není schopna prosadit ani vlastní diplomatické požadavky.
Putin, vědom si rozkladu jednoty Západu, načasoval své kroky precizně. V noci z 10. na 11. května, kdy ve Washingtonu začínal den, vystoupil s tiskovou konferencí a oznámil, že Rusko je ochotno bez předběžných podmínek obnovit přímé rozhovory.
Připomeňme, že ještě v lednu označil jakékoli rozhovory se Zelenským za nelegitimní, protože ukrajinský prezident podepsal zákon, který jednání s Ruskem zakazuje. Teď však Putin tuto pozici obrátil a postavil Zelenského do defenzivy. Podle něj už Zelenskij ani nemá oprávnění tento zákaz zrušit. Legitimitu má pouze předseda parlamentu.
Tím Putin docílil několika věcí. Jednak zpochybnil Zelenského pravomoci a postavil se do pozice mírotvorce, zatímco Ukrajina vypadá jako ta, kdo mír odmítá. Dále také získal podporu Trumpa, který výslovně vyzval Kyjev, aby na nabídku okamžitě přistoupil a zpochybnil, zda Ukrajina vůbec o mír stojí.
Na schůzce s Macronem, Merzem a Starmerem očekával Zelenskij diplomatické posílení. Výsledkem bylo však jen opakování požadavků na „bezpodmínečné příměří“, což Putin obratně využil. Místo, aby Moskva návrh přímo odmítla, nabídla jednání a tím narušila evropskou mediální strategii.
Zelenskij tak ztratil morální převahu (Putin přistoupil na „bezpodmínečné“ rozhovory), diplomatickou podporu (Trumpovo „neutrální“ prohlášení oslabilo nátlak EU) a také vlastní červené linie (musel veřejně prohlásit, že se setká s Putinem, i když se dosud zaklínal, že s „válečnými zločinci nejedná“).
Istanbul se stal výjimečně vhodným místem. Turecko zůstává členem NATO, ale zároveň nevede proti Rusku sankční válku. Dodává zbraně Ukrajině, ale je partnerem i pro Kreml.
Tím se minimalizovalo riziko zaujatosti. Ankara znovu získala důvěru obou stran, což je samo o sobě pro Erdogana vítězství.
Jak dál? Mír jen na papíře?
Zkušenosti z dřívějších jednání (Bělorusko, Švýcarsko) ukazují, že bez skutečné politické vůle je jakýkoli diplomatický pokus marný. Jak poznamenal ruský senátor Kosačev: „Nepřipravená schůzka je horší než žádná.“
Istanbul ukázal, že Putin hraje na dlouhodobou stabilizaci a „zmrazený konflikt“, Trump chce rychlé vítězství a politické body před domácím publikem, Evropa hledá roli, kterou ztratila a v neposlední řadě i to, že Zelenskij čelí naprostému nedostatku manévrovacího prostoru.
Psali jsme:
Možné scénáře ukončení války?
1. Neutralita výměnou za bezpečnostní záruky
Model „Ukrajina ne v NATO“ + mnohostranné garance (včetně „globálního jihu“) by mohl být kompromisem, který uspokojí jak Moskvu, tak Kyjev (pokud ustoupí od absolutních pozic).
2. Zamrznutí územních sporů
Nereálný návrat k hranicím z roku 1991 by mohl být nahrazen časově odloženým řešením, např. desetiletým moratoriem a odloženou debatou o právním statutu Krymu a Donbasu.
3. Postupné kroky důvěry
Humanitární výměny, příměří, zajištění přístavů a omezené ekonomické dohody mohou vytvořit rámec pro dlouhodobější deeskalaci.
Putin opět ukázal, že hraje geopolitické šachy, zatímco jeho protivníci hrají poker a blafují se slabými kartami. Zelenskij, obklopen poraženým Západem, bez podpory veřejnosti a armády vyčerpané frontou, dorazil do Istanbulu ne připravený jednat, ale zoufale doufající v podporu, která nepřišla.
„Zelenskij byl donucen vzdát se své červené linie a přiznat, že bude čekat na Putina. Jeho pozice byla de facto rozložena ještě před začátkem rozhovorů,“ komentuje na serveru Guancha Anton Neelman.
Istanbulská schůzka byla důležitá ne tím, co přinesla, ale tím, co odhalila. Válka možná pokračuje, ale o mír se již nehraje v Kyjevě ani Bruselu. Hraje se mezi Moskvou a Washingtonem a ti ostatní, jak se ukazuje, jsou jen diváky.
(Chmelař, Guancha.cn, obr.: aiko)
