Zeman se hned v úvodu rozhovoru na kanále Aby bylo jasno vrací k roku 1999, kdy Česká republika krátce po vstupu do NATO čelila zásadnímu rozhodnutí. Bombardování Jugoslávie bez mandátu OSN označuje s odstupem jako chybu. Připomíná tehdejší izolaci české vlády i tlak spojenců. „Byli jsme poslední zemí, která odmítala vydat souhlas,“ říká a dodává, že rozhodnutí bylo výsledkem pragmatismu nováčka v alianci. Dnes už ale mluví jinak. „Nebyl to správný krok,“ konstatuje a připomíná i svou pozdější omluvu Srbsku.
Dalším zlomem byla válka v Iráku. Zeman ji spojuje především se ztrátou důvěry ve zpravodajské služby. „Pro mě byl okamžikem, kdy se zásadně zlomila moje důvěra v CIA,“ říká bez váhání. Připomíná tehdejší prezentaci Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN a údajné důkazy o zbraních hromadného ničení. Ty se nikdy nepotvrdily. Zeman z toho vyvozuje širší závěr. Nedůvěra k informacím bezpečnostních složek podle něj pramení právě z této zkušenosti.
Když se řeč stočí k Libyi, Zeman upozorňuje na jiný problém. Nejde podle něj o absenci mandátu, ale o jeho výklad. Rezoluce OSN měla chránit civilisty, výsledkem byl pád režimu. „Bezletová zóna ještě neznamená bombardování,“ podotýká. Připouští, že i legitimní mandát může být rozšířen nad svůj původní rámec. Zároveň ale zdůrazňuje svůj dlouhodobý postoj. Zásahy proti diktaturám považuje za ospravedlnitelné, byť připouští, že za nimi mohou stát i pragmatické zájmy.
U války na Ukrajině zaujímá jednoznačný postoj. Ruskou invazi označuje za agresi a obhajuje své rozhodnutí vyznamenat prezidenta Volodymyra Zelenského. Připomíná jeho odmítnutí evakuace i ochotu zůstat v zemi. „Zachoval se jako chlap a bránil svoji zemi,“ říká. Zároveň ale přidává vlastní interpretaci kořenů konfliktu. Upozorňuje na události kolem Majdanu a svržení Viktora Janukovyče, které podle něj sehrály zásadní roli.
Při pohledu do budoucnosti Zeman nevylučuje nepříznivý vývoj pro Ukrajinu. Odkazuje na ruskou převahu v lidských zdrojích a upozorňuje na pasivitu veřejného mínění v Evropě. Zdůrazňuje však, že jde o prognózu, nikoli jistotu.
Současně ale připouští riziko zneužití této logiky. Každý konflikt může být prezentován jako obrana. Přesto odmítá pacifismus a v případě Íránu mluví otevřeně. Teokratický režim označuje za nebezpečný a připouští, že zásah proti němu by mu „nevadil“.
Rozhovor tak nepřináší jednoduché odpovědi. Nabízí spíše pohled politika, který své postoje v čase mění, reflektuje vlastní rozhodnutí a nevyhýbá se ani kontroverzním závěrům. V jeho slovech se mísí realismus, osobní zkušenost i snaha hledat logiku v konfliktech, které často žádné jednoduché řešení nemají.







