Na první pohled to zní jako jeden z mnoha příběhů dávných měst Blízkého východu, která se objevila, rozkvetla a zanikla. Dura Europos však představuje výjimku, která historiky dodnes fascinuje. Toto město na skalním ostrohu nad řekou Eufrat v dnešní Sýrii vzniklo kolem roku 300 před naším letopočtem z rozhodnutí Seleuka I. Níkátora, jednoho z nástupců Alexandra Velikého. Už samotný původ mu vtiskl kosmopolitní charakter, protože od počátku stálo na pomezí kultur, jazyků i mocenských zájmů.


Další zlom přišel v roce 165 našeho letopočtu, kdy Duru Europos obsadili Římané. Ti z ní učinili důležitou vojenskou základnu chránící východní hranici impéria. Právě z tohoto období pochází mimořádně cenné nálezy, včetně nejstarší známé křesťanské modlitebny i bohatě zdobené synagogy s nástěnnými malbami. Taková kombinace náboženských památek na jednom místě nemá ve starověku obdoby a ukazuje, jak pestrý a tolerantní mohl tehdejší svět být.


Právě tato náhlá a definitivní opuštěnost mu vynesla přezdívku Pompeje pouště. Podobně jako slavné italské město bylo zakonzervováno v okamžiku zániku, jen místo sopečného popela sehrál roli pouštní písek. Když bylo ve 20. století znovu objeveno archeology, nabídlo nečekaně zachovalý obraz života na hranici říší, kde se setkával Východ se Západem.

Dura Europos tak dnes nepůsobí jen jako další položka v seznamu zaniklých měst, ale jako výjimečné svědectví o tom, jak pestrý, propojený a zároveň křehký byl starověký svět. Město, které zmizelo beze stopy, nakonec promluvilo hlasitěji než mnohá slavná centra antiky a připomíná, že dějiny si někdy nejlépe pamatují to, co bylo na dlouho zapomenuto.