Pokud se chceme v debatě o neolitických podlahách z Anatolie posunout od dojmů k technologii, klíčová je jedna zásadní skutečnost. Některé bílé a mimořádně pevné povrchy nemusí být přírodní skálou ani obyčejnou zhutněnou hlínou, ale výsledkem cíleně vyrobeného pojiva. Základní princip tohoto materiálu je přitom překvapivě jednoduchý. Vápenec se při zahřívání od zhruba 850 stupňů Celsia začíná rozkládat na pálené vápno a oxid uhličitý. Pokud je však vápenec přirozeně promíšen s jílovými složkami nebo je jíl záměrně přidán a směs se pálí v pásmu takzvaného červeného žáru, tedy nad 850 stupňů Celsia, nevzniká jen běžné vzdušné vápno. Výsledkem je hydraulické pojivo, které tvrdne i ve vlhkém prostředí a svými vlastnostmi se blíží přírodnímu cementu.
Z archeologického hlediska je to zásadní poznatek. Samotná vysoká teplota ještě automaticky neznamená existenci vyspělé zaniklé civilizace, ale nevyhnutelně ukazuje na organizovanou výrobu a technologickou zkušenost. Dosažení červeného žáru vyžaduje pec, dostatek paliva, kontrolu přívodu vzduchu i znalost chování materiálu v ohni. V kontextu neolitu v Anatolii nejde jen o schopnost stavět, ale o pochopení procesů, při nichž se kámen mění v pojivo. Právě přítomnost jílové složky proměňuje obyčejné vápno v materiál schopný dlouhodobě odolávat vlhkosti, což dává smysl zejména u podlah a základových konstrukcí.
Podobné materiály přitom nejsou výsadou dávného pravěku ani římské antiky. Jen se o nich v různých obdobích hovořilo odlišnými pojmy. Vedle římských stavebních směsí existovala i ve střední Evropě dlouhá tradice používání hydraulických vápenných pojiv. V českých zemích se opakovaně objevuje pojem staropražské vápno, které bylo ceněno pro svou pevnost, odolnost vůči vodě a schopnost tvrdnout i v náročných podmínkách. Nešlo o laboratorní experiment, ale o osvědčený stavební materiál používaný na významných stavbách.
Zvlášť výmluvná je jeho aplikace v prostředí, kde běžné malty selhávají. Staropražské vápno se využívalo při vodních stavbách, zpevňování břehů i konstrukcích vystavených dlouhodobé vlhkosti. Historické zmínky uvádějí, že se tento materiál uplatnil nejen v Praze, ale byl vyvážen i do zahraničí, kde sloužil například na nábřežních stavbách a základech budov. Hydraulické vlastnosti zde nebyly teoretickým pojmem, ale praktickou nutností.
Jako zajímavý detail lze uvést, že i v relativně nedávné historii sehrála tato technologie významnou roli. V období, kdy se v 19. století začínal prosazovat portlandský cement, se v českých zemích stále pracovalo s tradičními hydraulickými vápny. Staropražské vápno bylo použito i při stavbě významných objektů, mezi nimiž se zmiňují základy Národního divadla. Podobné pojivo se uplatnilo také při výstavbě zpevněných nábřeží Vltavy, kde byla klíčová kombinace pevnosti a odolnosti vůči vodě.
Surovinová základna pro tento materiál byla přitom doslova na dosah. Vápenec se po staletí těžil v pražské oblasti, mimo jiné i v lomech v Podolí, které patřily k důležitým zdrojům stavebního kamene a suroviny pro výrobu vápna. Přirozené složení místního vápence s jílovými příměsemi tak vytvářelo ideální podmínky pro vznik hydraulického pojiva bez nutnosti složitých chemických úprav.
Psali jsme - Krádež Mony Lisy: Jak z tajemného zmizení obvinili Picassa
Vrátíme-li se zpět k neolitickým podlahám v Anatolii, celý obraz dostává mnohem střízlivější, ale o to zajímavější podobu. Nejde nutně o technologický zázrak ani o důkaz moderního průmyslu v pravěku. Jde o znalost ohně, kamene a jejich vzájemného působení. Kombinace vápence, jílu, dostatečně vysoké teploty a zkušenosti mohla vést ke vzniku materiálu, který dnes na první pohled vypadá jako přírodní skála, ale ve skutečnosti je výsledkem cíleného lidského zásahu.
Právě tato kontinuita poznání je na celé věci nejpodstatnější. Od neolitických podlah přes románské rotundy až po pražská nábřeží a základy Národního divadla se táhne jedna nenápadná, ale vytrvalá linie technologického myšlení. Ukazuje, že lidské dějiny nejsou jen příběhem lineárního pokroku, ale také uchovávání, zapomínání a znovuobjevování znalostí, které mají někdy mnohem hlubší kořeny, než jsme ochotni si připustit.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
