Když se dnes ptáme, odkud skutečně pocházeli starověcí Řekové, nezkoumáme jen dějiny jednoho národa, ale samotné základy evropské civilizace. Mýtus o čistém původu, který přetrval staletí, naráží na nové poznatky genetiky a archeologie. DNA uchovaná v kostech z egejských ostrovů, pevninského Řecka i Anatolie vypráví příběh, který začíná dávno před Homérem a trójskými hrdiny - v době, kdy první zemědělci putovali ze severní Mezopotámie a Anatolie na západ.
Jihovýchodní Anatolie, oblast dnešního Turecka, je považována za kolébku raného zemědělství. Kolem roku 9000 př. n. l. se zde lidé naučili pěstovat obilí, chovat dobytek a žít usedlým způsobem. Z těchto míst se nový způsob života šířil přes Egejské moře na Balkán a dále do Evropy. Genetické analýzy prokázaly, že kolem roku 6500 př. n. l. dorazili první zemědělci z Anatolie na Krétu a do Thessálie, odkud postupně osídlili širší oblast Balkánu. Tito raní farmáři, známí jako Early European Farmers, vytvořili základ populace, z níž později vyrůstaly první řecké kultury.
Ve středním neolitu byla genetická výbava obyvatel Anatolie, Řecka i Bulharska natolik podobná, že ji vědci považují za jednu široce rozvětvenou skupinu. Archeologické vrstvy dokládají, že šlo o mírumilovné osadníky žijící v malých komunitách s rozvinutým řemeslem, ale bez známek vojenské organizace. Jazykově se patrně odštěpovali od původních anatolských kmenů a vyvíjeli místní varianty, které však do doby bronzové zanikly. Jejich kultura vytvořila pevný základ, na nějž dopadla další civilizační vlna. Ta, která přinesla koně, bronz a nový jazyk.
Kolem roku 4000 př. n. l. se ve stepích dnešní Ukrajiny, jižního Ruska a Kazachstánu objevila populace pastevců, kteří zkrotili koně a ovládli výrobu bronzu. Tito lidé, označovaní jako Proto-Indo-Evropané, se odlišovali nejen kulturou, ale i fyzickou konstitucí. Jejich strava bohatá na maso a mléko vedla ke zvýšené tělesné výšce a síle, což jim dalo vojenskou převahu nad usedlými národy Balkánu. Z této oblasti se začaly šířit nové technologie, jazyky i genetické linie, které zásadně proměnily etnickou mapu Evropy.
Asi kolem roku 3000 př. n. l. se část těchto stepních kmenů přesunula do Rumunska a na Balkán, kde se smísila s místním obyvatelstvem anatolského původu. Jejich potomci nesli přibližně polovinu genetické výbavy po egejských zemědělcích a polovinu po stepních pastevcích. Tato populace se postupně šířila podél Dunaje až k Jaderskému moři a zhruba kolem roku 2000 př. n. l. dosáhla dnešního Chorvatska. Odtud pokračovala na jih a kolem roku 1700 př. n. l. vstoupila do Peloponésu, kde položila základy nové kultury, později známé jako mykénská civilizace.
Na Krétě mezitím rozkvétala vyspělá minojská kultura, jejíž písmo a umění neměly v tehdejší Evropě obdoby. Když se však na scéně objevili mykénští válečníci, došlo ke střetu dvou světů. Archeologické nálezy naznačují, že kolem roku 1450 př. n. l. byly mnohé paláce na Krétě zničeny požárem, zatímco mykénské znaky se objevují v místech bývalých minojských center. Zdá se, že došlo k mocenské změně, během níž se jazyk i kultura ostrova proměnily. Místo původního minojského jazyka, pravděpodobně anatolského původu, se prosadil jazyk mykénský, tedy nejstarší doložená forma řečtiny.
Genetické výzkumy Davida Lazaridise a jeho týmu publikované v Nature (2017) potvrzují, že Minojci i Mykénští sdíleli převážně původ od anatolských zemědělců, avšak Mykénéjci měli navíc příměs stepní DNA. Tato složka je pravděpodobně spojena s příchodem indoevropských jazyků a vojenskou nadvládou, kterou si Mykénéjci upevnili na Krétě i pevnině. Příběh tak ukazuje nejen kulturní, ale i genetickou syntézu, nikoli úplnou výměnu obyvatel, ale postupné vrstvení vlivů, z nichž vznikla pozdější řecká identita.
Po zhroucení mykénského světa kolem roku 1100 př. n. l. nastává období temna, kdy zaniká písmo Lineární B a kontinuita s předchozími generacemi se přerušuje. Na scénu vstupují Féničané, kteří přinesli nové písmo, z něhož vznikla řecká abeceda. Z útržků starších tradic a ústní poezie se rodí eposy Ilias a Odysseia, které uchovávají ozvěnu dávného světa, přetavenou do mýtů a symbolů. Právě tehdy se začíná formovat společenství Hellenů, lidí sdílejících jazyk, víru i kulturní vědomí.
Z genetického hlediska dnešní Řekové vykazují silnou kontinuitu s mykénskou populací, což vyvrací teorie o úplné výměně obyvatelstva. Studie publikovaná v Science (2017) potvrzuje, že moderní Řekové se geneticky jen minimálně liší od svých bronzových předků, i když během staletí přibývaly menší příměsi z okolních oblastí. Identita starověkých Řeků tak vznikla z postupného mísení, nikoli z čisté linie jednoho kmene. Kultura, jazyk i sebevědomí Hellénů byly výsledkem dlouhé interakce mezi Anatolií, Balkánem, stepí a Středozemím.
Příběh o původu Řeků proto není příběhem o národu, který se zrodil z ničeho, ale o splynutí světů. V egejském prostoru se spojily tři základní linie: anatolská zemědělská, balkánská lovecká a stepní válečnická. Výsledkem této syntézy byl lid, který vytvořil kulturu schopnou přetrvat pád říší, zánik paláců i zapomnění jazyků. Helénská civilizace, zrozená z mísení krve i idejí, se stala základem evropského ducha, a genetika dnes jen potvrzuje to, co staré mýty dávno naznačovaly: že bohové i lidé starého Řecka měli mnoho otců.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
