Ve většině starověkých civilizací měla tetování zcela jiný význam než v antickém Řecku. U mnoha národů byla považována za posvátný symbol odvahy, síly nebo příslušnosti k určité skupině. V řeckém světě však dermutostixie, tedy vpichování znaků do kůže, představovala nástroj hanby, podřízenosti a veřejného zostuzení. Tetování zde nebylo ozdobou, ale cejchem, který měl jedince vyčlenit z komunity a připomínat mu jeho provinění nebo porážku.

Podle antických autorů si Řekové tuto praktiku osvojili v 6. století před naším letopočtem od Peršanů. Ti používali tetování jako formu trestu i označení poddaných a vazalů. Řekové tuto metodu převzali, ale zbavili ji jakéhokoli rituálního či náboženského významu. Tetováni byli především váleční zajatci, otroci, zločinci, dezertéři a zrádci. Značky na kůži sloužily k jejich snadné identifikaci a zároveň k jejich ponižování před očima ostatních.

Silným svědectvím o tom, jak hluboce byla tetování vnímána jako potupa, je pohřební nápis z roku 480 př. n. l. věnovaný muži jménem Póllis z Megar. Text zdůrazňuje, že nezemřel zbaběle, ale padl rukou nepřátel a nebyl podroben dermutostixii. Smrt v boji byla považována za čestnější osud než přežití spojené s tetováním, které by navždy připomínalo podrobení se nepříteli.

Historik Hérodotos popisuje také případy, kdy se tetování stalo nástrojem politického trestu. Když se část Řeků během perských válek přiklonila na stranu Peršanů, byla považována za nedůvěryhodnou. Thébané vedení Leontiadem, kteří se po obratu situace podrobili Persii, byli místo okamžité popravy označeni královskými znaky vypálenými či vytetovanými do kůže. Právě Leontiadés měl být prvním, kdo tento trest podstoupil. Tetování zde fungovalo jako trvalá připomínka zrady, kterou nebylo možné skrýt ani zapomenout.

Tetování bylo využíváno i jako forma posměchu mezi řeckými městskými státy. Po námořním vítězství Athéňanů nad Samem byli poražení Sámijci označeni tetováním v podobě samény, stylizované prasečí hlavy připomínající jejich lodě. Když se však situace obrátila a Sámijci pod vedením Mélissa Athéňany porazili, pomstili se stejným způsobem a nechali jim na čelo vytetovat sovy, symbol Athén. Tetování tak sloužilo nejen jako trest, ale i jako prostředek veřejného zesměšnění poražených.

Navzdory silné stigmatizaci existovala ve starověkém Řecku snaha tetování odstranit. Svědčí o tom nápis z Epidauru, zasvěcený bohu lékařství Asklépiovi. Vypráví příběh muže jménem Pántaros z Thessálie, který se do svatyně vydal, aby se zbavil svého tetování. Podle vyprávění se mu zjevil Asklépios, ovázal mu hlavu obvazem a nařídil mu jej sundat až po opuštění chrámu. Když tak učinil, tetování se zázračně přeneslo z kůže na látku. Příběh pokračuje morálním ponaučením, když muž, který si ponechal peníze určené na oběť, spatřil tetování přenesené na své vlastní čelo.

Psali jsme: Nejstarší univerzita světa funguje nepřetržitě od roku 859

Ačkoliv má tento příběh náboženský a symbolický rozměr, naznačuje, že Řekové experimentovali s mechanickými metodami zakrývání či odstraňování stigmat. Tyto snahy popisuje i lékař Aetios v 6. století našeho letopočtu. Jeho postup zahrnoval dlouhodobé čištění, propichování tetované kůže, tření solí a následné aplikace agresivních směsí z vápna, sádry, sodných látek, pepře nebo medu. Celý proces měl trvat přibližně dvacet dní a podle autora neměl zanechávat výrazné jizvy, i když byl značně bolestivý.

Právě bolestivost a riziko komplikací vedly k tomu, že se mnoho lidí rozhodlo tetování spíše skrývat než odstraňovat. Nechávali si růst vlasy, nosili trvale obvazy nebo zakrývali označená místa oděvem. Tetování tak zůstávalo trvalým symbolem sociálního pádu, který člověka provázel po celý život.

Postoj starověkých Řeků k tetování ukazuje, jak zásadně se může význam tělesných znaků měnit v čase a prostoru. To, co bylo jinde znakem cti, bylo v řecké polis symbolem hanby, podřízenosti a ztráty svobody. Tetování zde nezdobilo tělo, ale vyprávělo příběh porážky, trestu a vyčlenění z řádu společnosti.

(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)