Sliznatka známá také jako hagfish je mořský tvor protáhlého těla, který patří mezi kruhoústé. Vědci ji řadí do třídy Myxini a popisují ji jako živočicha s lebkou, avšak bez skutečné páteře, pouze s rudimentárními obratli. Je příbuzná mihulím a společně s nimi tvoří skupinu Cyclostomata. Její rodová linie podle fosilií sahá nejméně do pozdního karbonu, přibližně před 310 miliony let, a moderní zástupci jsou doloženi už ve střední křídě. Díky tomu představuje jednu z evolučně nejstarších větví obratlovců, která přežila díky mimořádné kombinaci znaků a schopností.

Nejznámější zbraní sliznatek je sliz. Tisíce drobných žláz v jejich kůži vystřelí do okolní vody balíčky vláken a mucinu, které se během méně než půl sekundy rozvinou a zvětší objem asi desetitisíckrát. Vzniklá hmota je tvořena převážně vodou a jemnými vláknitými proteiny podobnými keratinu, které se v proudu vody rozvinou do soudržné pavučiny. Právě tato struktura vysvětluje, proč je sliz řídký, ale zároveň mimořádně účinný při obraně.

Účinek v praxi je překvapivě rychlý a krutý. Když na sliznatku zaútočí ryba dýchající žábrami, sliz vtažený proudem do tlamy a žaberních dutin prudce zvyšuje odpor a mechanicky ucpává dýchací štěrbiny. Predátor se začne dusit a kořist pouští. Reologické studie ukazují, že tento materiál zvyšuje viskozitu právě v podmínkách podélného natahování, které vznikají při nasávání vody do tlamy. Sliznatka se poté dokáže svého vlastního slizu zbavit. Uváže se do uzlu a pohybem uzlu po těle sliz setře, aby si zprůchodnila žábry.
Zajímavé je, že neobvyklé vlastnosti slizu nejsou jen zoologickou kuriozitou. Fyzikové a materiáloví inženýři zkoumají, jak se stočená vlákenná „přadena“ v balíčcích během milisekund rozmotají vlivem viskózního odporu proudící vody, a jak by bylo možné podobný princip napodobit při výrobě lehkých, pevných a pružných materiálů srovnatelných se spidroinem – hlavní bílkovinou pavoučího vlákna. Výzkumy ukazují, že model rozplétání vláken odpovídá časům, které trvají útok a nasátí vody dravou rybou.

Jak extrémní tato obrana je, ukázala i známá nehoda z července 2017 v americkém Oregonu. Po převrácení nákladního vozu převážejícího sliznatky se statisíce těchto ryb roztrousily po vozovce a během okamžiku pokryly silnici i auta kluzkou vrstvou slizu. Záběry obletěly svět a názorně předvedly, jak rychle a v jakém množství dokážou sliznatky svůj obranný sekret vytvořit.

Sliznatky jsou zároveň mrchožrouti i drobní predátoři. Mají kruhovité ústí vyzbrojené rohovitými „zoubky“ na vysouvací destičce, kterou se zakusují do měkkých tkání, a dokážou se doslova provrtat do uhynulého živočicha, aby se živily jeho vnitřnostmi. Novější studie ukazují, že umějí i aktivně hrabat v mořském dně dvoufázovým způsobem, při němž prudké rozmetání sedimentu střídá vlnivé vtahování těla a hlavy do podkladu. Tento způsob hrabání ovlivňuje koloběh živin v sedimentech a může inspirovat konstrukci robotů určených pro pohyb v měkkém terénu.


Evoluční význam sliznatek je zásadní. Jako bezčelistní obratlovci s lebkou, ale bez skutečné páteře, představují živé okno do počátků vývoje obratlovců. Nejstarší fosilie s měkkými tkáněmi z období křídy pomohly upřesnit vztah této skupiny k ostatním obratlovcům a potvrdily, že sliznatky nejsou slepou vývojovou větví, nýbrž dlouhodobě úspěšnou adaptací na život u dna.

Nakonec stojí za připomenutí, že pověst „příšery z hlubin“ zastírá skutečnou ekologickou roli sliznatek. Tyto ryby účinně recyklují organickou hmotu na dně oceánu a přispívají k rovnováze mořských společenstev. Jejich sliz může inspirovat nové materiály a lékařské technologie a jejich odolnost vypráví příběh o evoluci, která dala přednost jednoduchosti a fyzikální vynalézavosti před silou.

Poznámka ke zdrojům: Klíčové informace vycházejí z recentních studií o mechanice a původu slizu a z paleontologických prací o stáří linie sliznatek, včetně otevřeně dostupného článku v eLife a fosilní studie publikované v PNAS. Populárně naučné texty National Geographic a The Atlantic dokládají reálné projevy slizu při události v Oregonu a přibližují jeho fyzikální chování v praxi.