Uši afrických slonů (Loxodonta africana) mohou dosahovat délky až 2 metrů a šířky 1,2 metru, což představuje přibližně 17 % délky jejich těla. Naopak asijští sloni (Elephas maximus) mají uši menší a zaoblenější. Tato rozdílnost je adaptací na odlišné klimatické podmínky; afričtí sloni žijí v horkých savanách, kde větší uši pomáhají efektivněji odvádět teplo.
Sloni nemají potní žlázy, a proto se nemohou ochlazovat pocením jako lidé. Místo toho využívají své uši jako „přírodní klimatizaci“. Uši jsou protkány hustou sítí krevních cév a pokryty tenkou kůží, což umožňuje efektivní odvod tepla. Při vysokých teplotách sloni pumpují krev do uší, kde se ochladí a následně se vrací zpět do těla, čímž snižuje celkovou tělesnou teplotu. Flapping uší navíc vytváří proudění vzduchu, které napomáhá dalšímu ochlazování.
Kromě zvukové komunikace sloni vnímají vibrace země prostřednictvím citlivých receptorů v nohách a chobotu. Tyto seismické signály, vznikající například při dupání nebo infrazvukové komunikaci, se šíří zemí a sloni je dokážou detekovat na vzdálenost až 32 kilometrů. Tato schopnost je zvláště užitečná v hustých lesích nebo při varování před nebezpečím.
Sloní uši jsou fascinujícím příkladem evoluční adaptace, která kombinuje fyziologické a behaviorální funkce. Slouží nejen k ochlazování v horkém klimatu, ale také jako důležitý nástroj komunikace a vnímání okolního prostředí. Jejich komplexní role podtrhuje inteligenci a sociální složitost těchto majestátních tvorů.