Strašek paví (Odontodactylus scyllarus) patří mezi strašky neboli stomatopody, samostatnou skupinu korýšů příbuznou krabům a humrům, nikoli však skutečným krevetám. Obývá mělké dno a okraje korálových útesů napříč Indickým a Tichým oceánem od Marian po východní Afriku, nejčastěji v hloubkách kolem deseti až třiceti metrů. V písku a štěrku si buduje přesně tvarované nory u pat útesu. V tropech s teplotou vody mezi 22 a 28 °C bývá hojný a díky oslnivému zbarvení je oblíbeným, i když problematickým, obyvatelem mořských akvárií.

Proslulost mu zajistil přeměněný přední pár končetin, který funguje jako kladivo. Složitý pružinový mechanismus s pojistkou dokáže během zlomku vteřiny uvolnit nahromaděnou energii a udeřit rychlostí až 23 metrů za sekundu. Měření ukazují dva vrcholy síly: přímý náraz v řádu stovek až přes tisíc newtonů a druhý impuls vzniklý kolapsem kavitace, tedy bublin vytvořených extrémním zrychlením ve vodě. Právě kavitace přidává další stovky newtonů a vytváří tlakové rázové vlny, které rozrušují ulity měkkýšů a krunýře krabů.

Aby se kladivo opakovanými údery neničilo, koncová část je vyztužena vícevrstvým kompozitem s extrémně hustými krystaly hydroxyapatitu a vláknitými podložními strukturami, které tlumí praskání. Tento přírodní design odolný proti nárazům fascinuje materiálové inženýry, protože může inspirovat vývoj lehkých a houževnatých ochranných povrchů či robotických mechanismů.

Lov straška přitom není slepým mlácením. Experimenty s robotickým simulátorem úderu ukázaly, že tito predátoři mění taktiku podle tvaru lastur. Nízce stočené šneky opakovaně otevírají u ústí, zatímco u vysokých spirál přepínají zásahy mezi špičku a otvor, aby co nejrychleji narušili strukturu. Tento přístup svědčí o pozoruhodné kombinaci síly, přesnosti a strategie.

Neméně výjimečné jsou jeho oči. Každé oko je do značné míry nezávislé, rozdělené na dorzální a ventrální část s pásmem šesti řad ommatidií, které dohromady poskytují dvanáct typů fotoreceptorů. Strašci tak vnímají nejen široké spektrum barev včetně ultrafialové, ale i lineárně a cirkulárně polarizované světlo. Novější výzkumy ukazují, že barvy nerozlišují klasickým kontrastním kódováním, nýbrž rychlým skenováním a časovým rozlišením signálu. Dokážou také jemně otáčet oči, aby zarovnali specializované receptory s úhlem polarizace a zvýšili kontrast kořisti proti pozadí.

V běžném denním rytmu hlídá strašek vchod do své nory, odkud vyráží na krátké výpady proti plžům, krabům nebo mušlím. Samci a samice se většinu roku chovají teritoriálně, ale v období rozmnožování některé druhy vytvářejí páry s péčí o vajíčka. U druhu O. scyllarus však převládá samotářský způsob života a obrana vlastního stanoviště. V akváriích bývá ceněn pro nádherné zbarvení, zároveň je však postrachem spolubydlících a v ojedinělých případech dokáže poškodit i sklo, zejména když přestavuje útesový kámen do podoby úkrytu.

Psali jsme - Tunguska 1908: výbuch nad Sibiří, který změnil vědu o hrozbách z kosmu

Příběh straška pavia přesahuje hranice biologie. Pochopení pružinového uložení energie, přenosu síly a řízené kavitace inspiruje robotiku i konstrukci odolných kompozitů. Jeho polarizační „kamera“ zase vede výzkum k vývoji nových senzorů pro podmořské zobrazování a detekci kamufláže. Strašek tak není jen ikonou přírodních rekordů, ale i živou učebnicí bioinspirace, od nejtvrdší rány vodního světa po vizuální systémy, které příroda vyladila jinak, než jak je známe u obratlovců.

Základní fakta zůstávají jasná: jde o druh z Indopacifiku vázaný na útesové biotopy, který loví tvrdopancéřovanou kořist a využívá jedinečnou mechaniku úderu i mimořádný zrak. Potkat ho v přírodě vyžaduje trpělivost a štěstí potápěče, ale i v akváriu se vyplatí respekt k jeho síle a prostoru. Strašek paví je okouzlující, neústupný a fascinující v každém detailu.

(mia, prvnizpravy.cz, foto: aiko)