Myšlenka, že by bylo možné technickými prostředky komunikovat s mrtvými, zní i dnes jako námět pro science fiction. O to překvapivější je, že ji na počátku 20. století veřejně formuloval jeden z největších technických géniů moderní doby Thomas Alva Edison. Muž, jehož jméno je spojeno s elektrickým osvětlením, fonografem, filmovou technikou a více než tisícovkou patentů, se v roce 1920 ocitl v centru jednoho z nejzáhadnějších příběhů technické historie.
„Už delší dobu pracuji na zařízení, které by mi umožnilo zjistit, zda je možné, aby s námi komunikovaly osoby, které odešly ze života.“ Tato slova zazněla z Edisonových úst v rozhovoru pro americký magazín The American Magazine v říjnu roku 1920. V době, kdy Edison něco prohlásil, mu veřejnost naslouchala s maximální pozorností. Nešlo o výstředního snílka, ale o symbol technického pokroku a průmyslové revoluce, přezdívaného „mudrc z Menlo Parku“.
Právě proto vyvolalo jeho vyjádření mimořádný rozruch. Edison se totiž nepohyboval na poli spiritismu v tradičním smyslu. Nehovořil o seancích, médiích ani mystických rituálech. Naopak zdůrazňoval, že pokud by existovala byť jen minimální možnost, že lidské vědomí po smrti přetrvává v nějaké formě, pak by bylo logické pokusit se o kontakt prostřednictvím stroje, nikoli pomocí podle něj často zinscenovaných a nespolehlivých spiritistických praktik.
Ve stejném roce poskytl Edison další rozhovor, tentokrát pro časopis Scientific American. V něm šel ještě dál. Uvedl, že přemýšlí o zařízení, které by mohly ovládat bytosti nacházející se „na jiné úrovni existence nebo v jiné sféře“. Text článku navíc naznačoval, že přístroj se má nacházet v experimentální fázi, což vyvolalo spekulace, že mohl existovat alespoň nějaký prototyp.
Celý příběh je nutné zasadit do dobového kontextu. Po první světové válce zažívalo hnutí spiritismu obrovský rozmach. Miliony lidí se vyrovnávaly se ztrátou blízkých a hledaly útěchu v představě posmrtného kontaktu. Média, seance a údajné materializace duchů byly běžnou součástí společenského života, a to i mezi vzdělanými vrstvami. Edison, známý svým materialistickým a experimentálním přístupem ke světu, tuto atmosféru vnímal, ale zároveň ji podroboval kritice.
Sám opakovaně zdůrazňoval, že netvrdí, že lidé po smrti skutečně přecházejí do jiné sféry. Přiznával, že o tom neví víc než kdokoli jiný. Jeho ambicí však bylo vytvořit extrémně citlivé zařízení, které by v případě existence takových entit umožnilo přesnější a méně manipulovatelný kontakt než spiritistické stolky a improvizované rituály.
Detaily o samotném zařízení Edison poskytoval jen velmi skoupě. Podle dochovaných popisů mělo jít o jakousi ventilovou konstrukci, mimořádně citlivou na i ty nejmenší podněty. Otočení ventilu mělo uvolnit silný mechanismus, zřejmě na principu zesilování slabých impulsů. I nepatrný „šepot“ nebo pokus o kontakt ze strany neviditelné entity by tak mohl ovlivnit zařízení natolik, aby byl zaznamenán a zesílen do měřitelné podoby. V podstatě by šlo o technický detektor duchů založený na zesílení minimálních fyzikálních odchylek.
Zajímavým detailem je Edisonovo tvrzení, že jeden z jeho blízkých spolupracovníků, který měl mít konstrukci přístroje na starosti, krátce předtím zemřel. Edison dokonce prohlásil, že pokud by zařízení skutečně fungovalo, byl by tento muž prvním, kdo by se pokusil stroj „použít“ z druhé strany.
Navzdory těmto výrokům však neexistuje jediný dochovaný nákres, patent, prototyp ani laboratorní záznam, který by potvrzoval, že Edisonova „machine of spirits“ byla skutečně postavena. Právě tato absence důkazů živí dodnes spekulace. Jedna z teorií tvrdí, že přístroj vznikl, ale nefungoval, a Edison jej proto nechal zničit spolu se všemi podklady, aby neohrozil svou pověst seriózního vynálezce a podnikatele. Jiní se domnívají, že šlo pouze o myšlenkový experiment, případně o provokativní reakci na tehdejší spiritistickou mánii.
Faktem zůstává, že Edison se ke svému nápadu už nikdy veřejně nevrátil. Po roce 1920 o stroji nepadlo jediné oficiální slovo a v jeho rozsáhlé pozůstalosti se nenašlo nic, co by projekt jednoznačně potvrzovalo. Tajemství tak zůstává nedořešeno.
Edisonova komunikační mašina s mrtvými tak dodnes balancuje na hraně mezi mýtem a realitou. Je symbolem doby, kdy se technický optimismus střetával s hlubokou existenciální nejistotou, a zároveň připomínkou, že i největší racionalisté byli ochotni uvažovat o otázkách, které leží za hranicí měřitelného světa. Právě v této kombinaci vědy, odvahy a tajemství spočívá přetrvávající fascinace tímto podivuhodným příběhem.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
