Choreománie, známá také jako taneční mor či „tanec svatého Víta“, patří k nejpodivnějším epidemickým jevům středověké a raně novověké Evropy. Desítky až stovky lidí se náhle daly do trhavého, neovladatelného tance, který trval hodiny, dny i týdny a končil kolapsem, zraněními a v některých líčeních i smrtí. Nejznámější epizoda vypukla ve Štrasburku v létě 1518, ale zprávy o podobných záchvatech se objevují v řadě měst podél Rýna a v Nizozemí už od 14. století.
Historické kroniky zaznamenávají i starší podivnosti: v roce 1237 měla skupina dětí „poskakovat“ a tančit z durynského Erfurtu do Arnstadtu, což bývá dáváno do souvislosti s pozdější legendou o hamelnském Krysaři. V letech 1373–1374 se pak velká vlna „tanečního šílenství“ rozšířila z Cách do okolních měst v dnešním Německu, Belgii a Nizozemsku. Tyto zprávy ukazují, že šlo o opakující se fenomén, nikoli izolovanou zvláštnost.
Štrasburský případ z roku 1518 je nejlépe zdokumentovaný. Začal v červenci, kdy na ulici tančila žena často zmiňovaná jako Frau Troffea. Během týdnů se přidaly desítky až stovky dalších a městská rada dokonce najala hudebníky a postavila pódium v naději, že se záchvat „vytančí“ (opatření, které podle kronik situaci spíše přiživilo). Počty obětí z horka a vyčerpání jsou v pozdních pramenech dramatické, moderní historikové však upozorňují, že dobové městské záznamy počty úmrtí neuvádějí a bilance zůstává nejistá.
Popisy chování tanečníků jsou často bizarní. Lidé zpívali, křičeli, plakali, smáli se, napodobovali zvířata, někdy se svlékali a některé zprávy tvrdí, že je dráždila červená barva. K fyzickým následkům patřily křeče, bolesti na hrudi a zranění z vyčerpání. Pozdější tradice mluví o úmrtích na mrtvici či infarkt, ale i zde platí, že přesná čísla neumíme spolehlivě doložit.
Dobová vysvětlení sahala k nadpřirozenu: „zasáhl“ svatý Vít či ďábel, pomoci měly poutě k relikviím, požehnání a exorcismy. Teprve novověcí lékaři a učenci jako Paracelsus zkusili jev systematizovat a odlišovat různé „druhy“ chorey. Moderní neurologické přehledy připomínají, že středověké „tance sv. Víta“ nejsou totéž co později popsaná Sydenhamova chorea, která má autoimunitní původ po streptokokové infekci a projevuje se rychlými mimovolními pohyby zejména u dětí.
Nejvlivnější současné interpretace zdůrazňují psychogenní povahu jevu. Historik John Waller ve studii pro The Lancet spojil štrasburskou epizodu s extrémními stresory: špatnými úrodami a hladem, historicky vysokými cenami obilí, šířením syfilis a návratem morových ran. V prostředí náboženského strachu, například z kletby sv. Víta, se podle něj mohlo rozšířit kolektivní přesvědčení, že „tanec“ je nevyhnutelným projevem prokletí, a to spustilo masovou psychogenní poruchu, která se šířila sugescí.
Často citovaná hypotéza o otravě alkaloidy námelu (ergotismu), tedy plísní na žitě vyvolávající halucinace a křeče, má slabiny. Otrava vysvětluje některé symptomy, ale nedává dobrý smysl pro dlouhodobé, vysoce rytmizované záchvaty tance u tolika lidí a pro výrazné geografické soustředění ohnisek podél Rýna a Mosely. Waller i další badatelé proto ergotismus považují za nepravděpodobný hlavní motor události.
Spektrum dalších medicínských vysvětlení zahrnuje epilepsii, encefalitidu, tyfus či lokální neuroinfekce, ale žádné z nich nedokáže vyložit rozsah, sociální přenos i výrazný nábožensko-kulturní rámec jevu. Dnešní pohled se tak vrací k modelu, v němž biologické zranitelnosti a stres splývají se sociální sugescí a očekáváními, a v extrémních situacích mohou vyvolat doslova „epidemii“ nekontrolovaných pohybů.
Štrasburský příběh zároveň připomíná, jak nešťastně mohou veřejné autority zareagovat. Záměr „léčit hudbou“ a organizovaným tancem dal jevu podívanou veřejnou formu, normalizoval nákazu chováním a pravděpodobně přilákal další oběti, místo aby vrátil postižené do klidného prostředí a snížil sugestivní tlak. Teprve když se víra v kletbu vyčerpala a sociální klima se změnilo, vlny choreománie postupně mizí z kronik.
Choreománie tak nestojí na jednom viníkovi, ale na souhře doby: materiální tísně, strachu z nemocí, náboženského rámce a lidské náchylnosti ke sdílené sugesci. Zůstává fascinující i varující ukázkou, jak se psychosociální tlak může přelít do tělesného chování a jak tenká je hranice mezi rituálem, zábavou a epidemií.
(Vlk, prvnizpravy.cz, obr.: aiko)
