Ráno 30. června 1908 krátce po sedmé hodině místního času se nad oblastí řeky Podkamennaja Tunguska v dnešním Krasnojarském kraji rozzářil ohnivý sloup a země se otřásla tak silně, že otřesy zaznamenaly stanice v celé Eurasii. Očití svědkové popisovali oslnivý záblesk, horký vítr a sérii ran připomínajících dělostřeleckou palbu. Moderní analýzy ukazují, že šlo o vstup kosmického tělesa o průměru desítek metrů, které se při průletu atmosférou roztříštilo a explodovalo ve výšce přibližně pěti až deseti kilometrů. Výbuch vyvrátil a spálil les na ploše zhruba dvou tisíc kilometrů čtverečních, obraz zkázy, který badatelé našli ještě desítky let po události.
První vědecká výprava dorazila do téměř neobydlené oblasti až v roce 1927 pod vedením sovětského mineraloga Leonida A. Kulika. Expedice z let 1927–1930 zmapovaly proslulý „motýlí vzor“ polámaných kmenů směřujících radiálně od epicentra, ale nenašly žádný impaktní kráter ani velké kusy kovu či kamene. Absence kráteru patří k paradoxům Tungusky: škody odpovídaly obrovské energii, avšak geologické stopy ukazovaly na výbuch ve vzduchu.
Odhady uvolněné energie se v odborné literatuře pohybují v rozmezí několika až desítek megatun TNT, nejčastěji se uvádí 10 až 15 megatun. Síla exploze odpovídá stovkám až tisícům „Hirošim“ podle použitého modelu. Nárazová vlna srazila miliony stromů, tlakové a akustické vlny oběhly planetu a některé observatoře hlásily i pokles průzračnosti atmosféry. Všechny tyto znaky zapadají do scénáře tzv. superbolidu - mimořádně jasného kosmického tělesa, které zanikne vzdušnou explozí.
Přestože Kulik nenašel kráter, pozdější výzkumy přinesly nepřímé důkazy o dopadu materiálu z tělesa. V půdních vzorcích, v pryskyřici stromů i v rašeliništích byly identifikovány mikroskopické sférule ze silikátů a magnetitu s vysokým obsahem niklu vůči železu, typickým pro meteoritickou hmotu. Tato zrna rozptýlená po oblasti odpovídají aerodynamice vzdušného výbuchu, při němž se těleso rozpadne a tavenina zchladne do mikrokuliček. Letokruhy stromů z blízkosti epicentra navíc vykazují růstovou depresi v několika následujících letech, což svědčí o environmentálním šoku.
Vědecké diskuse se dlouho soustředily na otázku, zda šlo o kamenný asteroid nebo o křehčí kometární jádro. Dnes převažuje varianta kamenného asteroidu o průměru kolem padesáti až šedesáti metrů, protože nejlépe vysvětluje mechaniku výbuchu i nalezenou kosmickou signaturu v sedimentech. Kometární scénář, vycházející z předpokladu porézní, ledové hmoty, vysvětluje absenci fragmentů, ale ne všechny fyzikální jevy. V posledních letech se objevila i hypotéza tzv. „těsně líznuté dráhy“, podle níž část tělesa odhodila hmotu do atmosféry a zbytek pokračoval mimo Zemi. Tím by se spojila absence kráteru s vysokou energetickou účinností výbuchu. Konsensus však zůstává: šlo o vzdušnou explozi kosmického tělesa, nikoli o jaderný výbuch, antihmotu nebo jiné exotické jevy, které se v minulosti objevovaly v populárních teoriích.
Jedním z trvalých sporů je tzv. jezero Čeko – malé podlouhlé jezírko asi osm kilometrů od epicentra. Italský tým navrhl, že by mohlo být mladým impaktním útvarem vzniklým pádem fragmentu, což podporovala jeho morfologie a některé geofyzikální anomálie. Jiná měření však neprokázala zvýšený okraj ani další typické znaky impaktních jamek, a část odborníků proto spojuje jezero s přirozenými procesy v tajze. Otázka původu zůstává otevřená a je předmětem magnetických, seismických i sedimentárních studií.
Tunguská událost nezanechala pouze geologickou stopu. V týdnech po výbuchu lidé v Evropě a západním Rusku pozorovali mimořádně jasné „bílé noci“ a noční svítící oblaka, pravděpodobně způsobená prachem a ledovými částicemi v horní atmosféře. Změny optických vlastností zaznamenaly i observatoře v zámoří, což naznačuje, že prach a vlnění pronikly až do stratosféry. Tyto anomálie dnes představují cenný indikátor rozsahu události i procesů rozptylu po velkém vzdušném výbuchu.
Souvislost Tungusky s dneškem připomněl případ z roku 2013. Nad ruským Čeljabinskem explodovalo těleso o průměru asi sedmnácti až dvaceti metrů s energetickým ekvivalentem několika stovek kilotun, které vyrazilo tisíce oken a zranilo téměř patnáct set lidí střepy a tlakovou vlnou. Čeljabinsk byl mnohem slabší než Tunguska, přesto v hustě osídlené oblasti způsobil rozsáhlé škody. Událost tak prakticky ukázala, že i stometrové objekty nejsou zanedbatelnou hrozbou.
Psali jsme - Sépie: mistryně maskování, paměti a „živý displej“ oceánů
Z těchto zkušeností se zrodila koncepce planetární obrany. V roce 2022 sonda NASA DART záměrně narazila do měsíčku Dimorphos u binárního asteroidu Didymos a měřitelně zkrátila jeho oběžnou dobu, čímž poprvé experimentálně prokázala možnost odklonu tělesa pomocí kinetického nárazu. Následná měření potvrdila přenos hybnosti a rozptyl vyvrženého materiálu, zatímco evropská sonda Hera, vypuštěná v říjnu 2024, má v roce 2026 dorazit k systému a analyzovat výsledky zásahu. Tato mise představuje přímé pokračování lekce z Tungusky, tedy přeměnu katastrofy v technologii ochrany planety.
Když se historická svědectví, geofyzika a moderní modelování spojí, vychází z Tungusky jasné a naléhavé poučení. Země není bombardována často, ale největší riziko představují právě desítky až stovky metrů velké objekty, které lze odhalit jen krátce před průletem a které při explozi ve výškách několika kilometrů mohou mít ničivé účinky. Událost z 30. června 1908 proto není jen záhadou z daleké tajgy, ale i varováním pro současnost: co tehdy spálilo lesy, by dnes nad městem znamenalo katastrofu. O to důležitější je pokračovat v přehlídkách oblohy, výzkumu fyziky vzdušných explozí a vývoji technologií odklonu. A právě to je most mezi zničenou tajgou u Podkamenné Tungusky a bezpečnější budoucností lidstva.
Poznámka k dataci: Událost nastala v úterý 30. června 1908 přibližně v 7:13 až 7:17 místního času. Hlavní výzkumné expedice vedené Leonidem A. Kulikem proběhly v letech 1927–1930 a potvrdily charakter masivní vzdušné exploze bez kráteru.
Zdroje: Encyclopaedia Britannica a Britannica Story – čas, výška a rozsah zkázy; NASA History – expedice a charakter exploze; vědecké studie o niklových a magnetitových mikrosférulích a o letokruzích; NASA, Nature a ESA / Le Monde – výsledky mise DART a start sondy Hera; dokumenty o „jasných nocích“ a nočních svítících oblacích v Evropě po výbuchu
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
