Na rozdíl od moderních toalet, které kladou důraz na soukromí, římské veřejné latríny byly společenským prostorem. Desítky kamenných lavic s otvory byly uspořádány vedle sebe, bez jakýchkoli přepážek mezi uživateli. Veřejné toalety tedy nebyly jen místem tělesné úlevy, ale i sociální interakce. Lidé si zde vyměňovali novinky, diskutovali o politice nebo obchodních záležitostech. Dá se tedy řící, že latríny plnily i funkci neformálních společenských center.
Ve 4. století našeho letopočtu se v samotném Římě nacházelo 144 veřejných latrín s více než 4 000 sedadly, která byla strategicky rozmístěna po celém městě, aby vyhovovala potřebám obyvatel. Latríny byly běžně umístěny v blízkosti lázní, tržišť či veřejných náměstí.
Římané neměli toaletní papír, a proto používali nástroj zvaný tersorium nebo xylospongium, což byla dřevěná tyč s houbou na konci. Tento primitivní hygienický nástroj byl po použití opláchnut ve směsi vody a octa, což mělo zabránit šíření bakterií. Nicméně vzhledem k tomu, že tersorium bylo sdílené, představovalo vysoké riziko přenosu nemocí.
Z dnešního pohledu je tento způsob očisty považován za neefektivní a potenciálně nebezpečný. Vlhké prostředí, neustálé používání stejných pomůcek a minimální dezinfekce znamenaly, že bakterie se snadno šířily mezi uživateli, což mohlo vést k epidemiím střevních onemocnění.
Řím měl jeden z nejsofistikovanějších kanalizačních systémů své doby. Voda, která byla přiváděna do města rozsáhlou sítí akvaduktů, se využívala nejen pro zásobování domácností, pekáren a veřejných lázní, ale také k čištění latrín. Nadbytečná voda pak byla odváděna do kanalizace, jejímž hlavním prvkem byl monumentální stokový systém (Cloaca Maxima), jehož výstavba začala již v 6. století př. n. l. za vlády krále Tarquinia.
Pod veřejnými latrínami proudila voda, která odplavovala fekálie do kanalizační sítě a následně do řeky Tibery. Tento systém minimalizoval nepříjemný zápach a pomáhal udržovat relativně čisté prostředí. Přestože se jednalo o pokročilou technologii, bakterie a viry se v těchto prostorech snadno šířily a veřejné latríny tak často představovaly zdravotní riziko.
Římské veřejné toalety byly na svou dobu mimořádně vyspělým prvkem městské infrastruktury. Díky pokročilé kanalizaci umožňovaly efektivní likvidaci odpadu a přispívaly ke zlepšení hygienických podmínek ve městě. Zároveň však kvůli absenci dezinfekčních prostředků a sdíleným hygienickým pomůckám představovaly riziko přenosu nemocí.
Psali jsme:
Z pohledu moderní hygieny bychom římské latríny považovali za nebezpečné, ale v kontextu starověkého světa šlo o revoluční řešení. I přes své nedostatky představovaly krok vpřed v oblasti sanitace a městského plánování a některé z principů, na kterých fungovaly, přetrvaly až do současnosti.
(Pilař, prvnizpravy.cz, obr. aiko)
