Na počátku roku 1913 byla Vídeň pulzujícím srdcem Rakouska Uherska a zároveň zvláštním útočištěm lidí, kteří stáli na samém prahu světových dějin. V několika málo kilometrech čtverečních se tehdy pohybovali muži, jejichž jména měla během několika desetiletí změnit podobu Evropy i celého světa. Nešlo o plánované setkání ani o spiknutí, spíše o paradox doby, kdy jedno město dokázalo soustředit revoluční myšlení, umělecké ambice i hluboké osobní frustrace. V jednom čase a prostoru zde pobývali Adolf Hitler, Josif Stalin, Lev Trockij, Josip Broz Tito a Sigmund Freud, přestože jejich životy se tehdy ubíraly zcela rozdílnými směry.
V lednu 1913 přijel na vídeňské Severní nádraží muž s falešným pasem na jméno Stavros Papadopoulos. Vystupoval nenápadně, s prostým kufrem a vzhledem venkovana, který se snaží splynout s davem. Ve skutečnosti šlo o Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, pozdějšího Stalina, jenž byl v té době na útěku před carskou policií. Jeho cílem bylo setkání s Lvem Trockým, ruským revolucionářem a editorem exilových novin Pravda. Trockij později popsal jejich první setkání s chladným odstupem a bez jakéhokoli náznaku sympatií. Nic tehdy nenasvědčovalo tomu, že se setkali dva muži, kteří se později stanou úhlavními protivníky v boji o podobu Sovětského svazu.
Zatímco Stalin a Trockij se ve Vídni skrývali a plánovali politickou budoucnost, Sigmund Freud zde už dávno patřil k respektovaným osobnostem. Ve svém bytě a ordinaci v Berggasse rozvíjel psychoanalýzu a přijímal pacienty z celé Evropy. Freudova Vídeň byla městem kaváren, debat a intelektuální výměny, kde se myšlenky šířily rychleji než oficiální politická rozhodnutí. Právě kavárenská kultura vytvářela prostor, v němž se mohli potkávat umělci, novináři, vědci i političtí radikálové, často bez ohledu na národnost či společenský původ.
Nedaleko odtud se pohyboval mladý Adolf Hitler, tehdy čtyřiadvacetiletý muž bez vzdělání a bez vyhlídek. Po opakovaném odmítnutí na Akademii výtvarných umění žil v noclehárně na Meldermannstrasse u Dunaje a snažil se přežít prodejem akvarelů. Současníci jej popisovali jako samotářského, ale výbušného řečníka, který dokázal dlouhé hodiny mluvit o morálce, národu, zradě a údajných nepřátelích Německa. Vídeň mu poskytla kulisy, v nichž se jeho frustrace mísila s nacionalistickými a antisemitskými náladami části společnosti.
Ve stejném městě se zdržoval také mladý Josip Broz, pozdější Tito, který pracoval v automobilce Daimler v nedalekém Wiener Neustadtu. Pro něj byla Vídeň především místem práce, zábavy a hledání životní příležitosti, nikoli ještě politickým bojištěm. Přesto i jeho cesta se zde na okamžik protnula s atmosférou mnohonárodnostního impéria, které se blížilo ke svému konci.
Nad tím vším vládl stárnoucí císař František Josef I., jenž sídlil v Hofburgu jako symbol stability světa, který se však již rozpadal. Jeho následník František Ferdinand d’Este pobýval v Belvederu a netušil, že jeho atentát v Sarajevu o rok později spustí řetězec událostí vedoucích k první světové válce. Vídeň roku 1913 byla městem patnácti národů, desítek jazyků a milionů obyvatel, z nichž méně než polovina se zde narodila. Čeština, němčina, maďarština i další jazyky zněly na ulicích stejně přirozeně jako hudba valčíku.
Významnou roli v tomto prostředí sehrály kavárny, zejména Café Central a Café Landtmann. Byla to místa, kde se četly noviny z celého světa, hrály šachy a vedly nekonečné diskuse. Právě zde se mohl potkat chudý malíř s revolucionářem nebo slavný lékař s politickým uprchlíkem. Kavárny vytvářely neformální síť, která v mnoha ohledech nahrazovala univerzity i politické kluby a umožňovala výměnu myšlenek napříč obory i národy.
Psali jsme - Polární záře nad Evropou: když věda hledala odpovědi v dějinách
Současně však Vídeň skrývala i svou temnou tvář. Vedle plesů, hudby a architektury existovala bída, přeplněné slumy a vysoká míra sebevražd. Rok 1913 byl z tohoto pohledu varováním, že za leskem metropole se hromadí sociální napětí. Právě v této směsi kulturního rozkvětu a hluboké krize dozrávaly ideje, které později přerostly v totalitní režimy a globální konflikty.
Nikdo dnes neví, zda se Hitler skutečně setkal s Trockým nebo zda si Stalin někdy všiml Freuda. Jisté však je, že Vídeň roku 1913 vytvořila jedinečný historický okamžik, kdy se v jednom městě na krátkou dobu soustředily osudy lidí, kteří měli zcela odlišné vize světa, ale společně jej zásadně proměnili. O rok později válka rozmetala staré impérium, rozprášila jeho intelektuální elity a otevřela cestu století, jež se zapsalo do dějin jako jedno z nejkrvavějších a nejrozporuplnějších.
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
