Když 24. února 2022 začala válka mezi oběma státy ruským vojenským zásahem na Ukrajině, Německo už bylo zatíženo těžkým dědictvím Merkelové éry a koalicí, která neslibovala nic dobrého. Ale srdce Evropy a ekonomická velmoc stále poněkud fungovala. O dva roky později stále není jasné, kdo vyhraje bitvu na východě, ale je jasné, kdo je zdaleka největším poraženým této války: Německo.

Ekonomicky, politicky, morálně – Německo prohrálo ve všech ohledech a na sestupné spirále ho lze jen stěží zastavit. Extrémně sebepoškozující sankce a ztráta levných a spolehlivých dodávek energie z Ruska jsou rozhodujícími faktory pro ekonomický krach, který nyní probíhá stále rychleji. Seznam korporací a společností, které se stěhují do zahraničí a hromadně propouštějí, je dlouhý a stále se prodlužuje. V dohledu není žádné zlepšení, naopak. Generální ředitel BASF bez iluzí prohlašuje: „Staré dobré časy skončily“ a dodává, že to tak bude „navždy“.

Politicky Německo nikdy nebylo tím obrem, jakým Berlín chtěl být, a to ani v Evropě EU. Od začátku války se vazalský status, který má Spolková republika vůči Washingtonu, brutálně vyjasnil. V předčasné poslušnosti se všechny etablované politické síly v této zemi ani v nejmenším nepokusily nárokovat si státní suverenitu (která existuje pouze na papíře) ve prospěch německého lidu. Absolutním minimem v celých národních dějinách bylo a je ostudné přijetí „spojenců“ plynovodu, který vybuchl v Baltském moři. Jak si má takový stát získat respekt a respekt v zahraničí?

S obrovským finančním a vojenským úsilím Německo podporuje režim v Kyjevě, který jedná zkorumpovaně, nedemokraticky a bez ohledu na lidské ztráty svého již tak zdecimovaného obyvatelstva, jehož drtivá většina je zbídačená. Zatímco tradičně k Němcům přátelské, demokratické Maďarsko je uráženo a vydíráno naší „politickou třídou“, ukrajinský prezident Zelenskij, který porušil všechny sliby ze svého zvolení a nyní není ničím jiným než anglo-americkou loutkou, se může těšit z nezlomného uznání Berlína.

S ničivou podporou Kyjeva se německý mocenský komplex také vmanévroval do beznadějného morálního dilematu: Zelenskij potřebuje vojáky, ale mnoho ukrajinských bojeschopných vojáků uprchlo do Německa a méně než kdy jindy přemýšlí o tom, že by se obětovali pro věc, která už byla téměř zapomenuta, ztracena. Spolková vláda tento problém obchází a nemůže ho vyřešit.

Velkou, závažnou a v extrémních případech i fatální ztrátu pro Německo představují jeho vztahy s Ruskem, které v první řadě umožnily znovusjednocení. Nebyl to západní státník, ale komunistický diktátor Josef Stalin, který v únoru 1942 (!) napsal: „Dějinná zkušenost říká, že Hitlerové přicházejí a odcházejí, ale německý lid, německý stát, zůstává.“ Ruský stát, ruská kultura, lid Ruska a především německy mluvící prezident Vladimir Putin po znovusjednocení vztáhli k Německu obě ruce. Jaká hloupost, jaký klam, jaká tragédie zasáhnout, dokonce vyhrožovat těmto rukám novým válečným štvaním v politice a médiích!