Evropská unie ještě v srpnu potvrdila ve společném prohlášení s USA, že „plánuje podstatně zvýšit nákupy vojenského a obranného vybavení“ ze Spojených států. Závazek byl součástí širšího balíku ekonomických ujednání, zahrnujícího také americké AI čipy, energii a příslib hlubší průmyslové spolupráce v rámci NATO. Dokument však záměrně neuvádí konkrétní čísla ani podíly, čímž ponechává členským státům velký prostor pro vlastní akviziční politiku.

Napětí v regionu mezitím sílí. NATO se v září na žádost Estonska sešlo podruhé během dvou týdnů podle článku 4 poté, co Tallin oznámil narušení svého vzdušného prostoru třemi ruskými letouny. Aliance zdůraznila „plnou solidaritu“ a pohrozila využitím „všech potřebných vojenských i nevojenských prostředků“ k odstrašení hrozeb, přičemž potvrdila závazek podle článku 5. Jazyk prohlášení naznačuje, že jde o další krok v eskalaci varování vůči Moskvě, uvádí server ZeroHedge. 

Nervozitu umocnily i útoky drony v severském vzdušném prostoru. Dánská premiérka Mette Frederiksenová označila incident na letišti v Kodani za „nejvážnější útok na kritickou infrastrukturu země“ a připustila možné ruské zapojení. Podobné narušení vyšetřuje i Norsko.


Právě proto je nyní zásadní, odkud Evropa bude své zbrojní programy skutečně saturovat. Podle dokumentu, který získal POLITICO, se Německo chystá mezi zářím 2025 a koncem roku 2026 podepsat kontrakty za 83 miliard eur. Pouze zhruba osm procent z této částky by připadlo na americké dodávky, zatímco většina směřuje na evropské projekty jako fregaty F-127, Eurofighter nebo Eurodrone. Reuters i další média potvrzují, že německé seznamy priorit jasně zvýhodňují evropské platformy a že vláda prosazuje přístup „Buy European“.

Evropská komise mezitím navrhla, aby nový 150miliardový úvěrový nástroj pro obranu směřoval primárně na evropské výrobce a vylučoval americké, britské či turecké firmy, pokud nevzniknou zvláštní dohody. Do toho zapadá i program „ReArm Europe“, později přejmenovaný na Readiness 2030, s ambicí mobilizovat až 800 miliard eur pro společné kapacity a zvýšit soběstačnost evropského zbrojního průmyslu.

Ekonomická realita však ukazuje, proč Brusel a zejména Berlín preferují evropské zakázky. Jak zdůrazňuje analýza Elwina de Groota z Rabobanku, rozpočty členských států jsou napjaté kvůli vysokým výdajům na sociální systémy, zelenou transformaci a splácení pandemických dluhů. Inflace v posledních letech výrazně zdražila suroviny i výrobní vstupy, takže vlády hledají způsoby, jak maximalizovat multiplikační efekt investic doma. Každé euro utracené v evropském zbrojním průmyslu tak nejen posiluje obranu, ale i domácí HDP a zaměstnanost. Americké zbraně sice mohou nabídnout rychlejší dodání, ale většina peněz odtéká mimo EU.


Pro Washington to znamená obtížná jednání o rozdělení zakázek v příštích měsících. Pokud by Bílý dům požadoval měřitelný nárůst evropských nákupů v USA, narazí na realitu, v níž členské státy posilují vlastní průmysly nejen z bezpečnostních, ale i ekonomických důvodů. Současně má americká strana jiné silné nástroje jako energetiku, polovodiče či regulační standardy, které jí mohou sloužit jako páka k dílčím ústupkům Bruselu.

Výsledkem je dvojí realita: politická gesta EU směrem k USA, která slibují „výrazný růst“ nákupů, a zároveň průmyslová strategie evropských ekonomik, zejména Německa, jež protlačuje miliardové projekty domácím výrobcům. Dokud společná deklarace neobsahuje konkrétní kvóty, může EU tvrdit, že závazek plní. V praxi však budou ještě nějaký čas vítězit evropské zbrojovky, a to i za cenu rostoucího tření s Washingtonem.