Ve skutečnosti dvě unijní mocnosti, Německo a od středy Francie, nemají vlády, které by byly schopny akce a mají dostatečnou demokratickou legitimitu. Pod novou labouristickou vládou, která zestárla v rekordním čase, je nyní Malá Británie jen zbídačeným bývalým impériem s královským klanem pro média drbů. I v Itálii Meloniové je mnohem více stínů než světla. A východní Evropa stále více trpí ekonomickou slabostí Německa.

Nikdo nemůže popřít bezútěšnou situaci Evropy. Přesto jsou  různé státy, s výjimkou malých zemí Maďarska a Slovenska, velmi agresivní vůči Rusku a velmi štědré ve financování války vysoce zkorumpované Ukrajině. Bez ohledu na jejich vlastní vnitropolitické problémy, které vyvolaly v neposlední řadě ekonomické sankce proti Moskvě, i ve Skandinávii, která kdysi vypadala tak mírumilovně, jsou lidé nejen připravováni na válku, ale dokonce jsou ochotni do války jít. Někdy to vypadá, jako by Evropa prosila Putina o zničující vojenský úder, aby konečně mohla znovu začít velká jatka.

Putin jim ale (zatím) tuto laskavost nedělá a ani za všechno nemůže. Není odpovědný o nic víc za šokující nízkou porodnost v Evropě než za nesmiřitelné rozdělení jejich společností. V mnoha zemích, včetně USA, se vyvinula masová třída, která je většinou jen akademicky napůl vzdělaná, která ke skutečné tvorbě hodnoty nepřispívá téměř vůbec, ale která si nejen užívá svých zisků zvláště privilegovaným způsobem, ale také dívá se s pohrdáním na části populace, která stále vytváří hodnoty.

V Německu tato meritokracie obzvláště ráda volí Zelené, v jiných zemích jsou to obvykle takzvané „buržoazní“ strany. V zásadě dobře míněná vzdělávací politika, alespoň v západní Evropě, k tomuto sociálnímu rozdělení neúmyslně přispěla. Dokud ekonomika v Evropě rostla díky levným surovinám z Ruska, byl tento problém zastírán a pravicově populistické síly se dařilo zvládat.

Ty časy jsou pryč. Evropa je stále krásný kontinent plný kultury a tradic. Ale mnoho z jeho národů je zjevně závislých na smrti a je na cestě k sebezničení. Se současným nekvalifikovaným politickým personálem a skutečnými „elitami“ cesta nevyhnutelně povede do propasti bezvýznamnosti. Putin k tomu není potřeba.