Podle mého názoru se Gaza stala tématem, které lze zneužívat v regionálních mocenských agendách, stejně jako humanitární krizí. V důsledku toho pokračující utrpení zaručuje pokračující vliv určitých aktérů, píše v komentáři na francouzském webu Agora Vox Dr. Salem Alketbi.
Vezměme si například jiné části arabského světa: Jemen, kde roky války zabily statisíce lidí a miliony lidí uvrhly do hladomoru; Súdán, který je od roku 2023 zmítán krvavým konfliktem, jenž vyhnal miliony lidí z domovů a vytvořil jednu z nejhorších humanitárních krizí na světě; nebo Libyi, která se již léta potýká s chaosem a politickým limbustem. Navzdory jejich rozsahu se žádné z těchto krizí nedostává mediální ani politické pozornosti, která se Gaze věnuje.
To vyvolává zřejmou otázku: proč Gaza dominuje arabské diskusi, zatímco jiné mimořádné události jsou ignorovány? Tuto nerovnováhu nelze vysvětlit pouze humanitárními obavami. Je zakořeněna v dlouhé historii využívání palestinské kauzy jako nástroje regionálního vlivu.
Čísla mluví sama za sebe. V roce 2025 OSN odhadla, že Súdán potřebuje 6 miliard dolarů na pomoc více než 21 milionům lidí. Sýrie potřebovala 8,6 miliardy dolarů pro 16,7 milionu lidí. Gaza pro srovnání obdržela 4 miliardy dolarů pro 3,3 milionu lidí. Tento rozdíl ukazuje, že Gaza sice trpí, ale nese neúměrnou politickou a mediální váhu ve srovnání s většími a ničivějšími arabskými krizemi.
Západ žádá konec války v Gaze. Humanitární krize eskaluje
Historicky není Gaza prvním regionálním problémem, který se rozšířil za své hranice. Libanonská občanská válka v letech 1975 až 1990 se stala jevištěm pro vyřizování regionálních a mezinárodních účtů. Tyto případy mají společné to, že se proměnily v politicky obchodovatelné problémy, ceněné spíše pro svou přetrvávající než pro řešení. Jejich prodlužování ve skutečnosti zajišťuje přežití vlivu a politického vydírání.
V případě Gazy si řada aktérů vytvořila kolem dané kauzy rigidní narativy, aby ospravedlnila své postoje a získala legitimitu. Pozorovatelé poznamenávají, že tyto narativy vzkvétají v probíhajícím konfliktu. Ukončení bojů nebo trvalé urovnání s Izraelem by znamenalo ztrátu základních nástrojů páky, a to jak proti mírotvorným arabským státům, tak i proti mezinárodním aktérům náchylným k politice viktimizace.
V roce 2010 bývalý generální tajemník Ligy arabských států Amr Moussa uznal, že „palestinská kauza byla často používána jako nástroj v meziarabských konfliktech.“ Toto bylo od vysoce postaveného arabského představitele vzácné přiznání.
Je důležité si uvědomit, že některé arabské státy a režimy považují řešení palestinské krize za strategickou nutnost k ukončení regionálního vyčerpávání a umožnění rozvoje. Jiné síly se však spoléhají na krizi a nepřátelství vůči Izraeli, aby si udržely svůj vliv a těžily z politických a ekonomických výhod. Tato dualita drží Gazu v pasti mezi touhou ukončit utrpení a motivací ho udržovat, čímž se oběti redukují na pouhé pěšáky ve větší hře.
Tato dynamika je patrná v ohromné pozornosti arabských médií na Gazu, která je prezentována jako konečný test arabského závazku ke spravedlnosti a svobodě. Krize v Jemenu, Súdánu, Sýrii a jinde jsou mezitím v informování opomíjeny.
Nerovnoměrné rozložení pozornosti přiživuje nelibost mezi postiženým obyvatelstvem a oslabuje ideál arabské solidarity, která by měla být založena na sdíleném osudu a společné lidskosti.
Obnovení rovnováhy vyžaduje osvobození Gazy od klišé „ústřední příčiny“. Musí být uznána jako součást širšího systému tragédií postihujících arabský svět. Diskuse se musí posunout od výjimečnosti k inkluzivnosti. Gaza by neměla monopolizovat arabskou solidaritu, ani by neměly být zanedbávány jiné krize. Selektivní solidarita vytváří hierarchie mezi oběťmi a mění humanitární princip ve vyjednávací kartu.
Tato změna se netýká jen mediálního pokrytí. Jde o předefinování priorit lidské bezpečnosti v regionu. Dokud bude kontrola nad médii v rukou diktátorů profitujících z nekonečných konfliktů, situace se nezlepší. S rozmanitějšími platformami a programy se však srovnání mezi Gazou a dalšími krizemi stane vyváženějším. Arabské publikum uvidí celý obraz, nikoli pečlivě formulovaný jeden příběh.
Skutečnou tragédií nakonec není to, kolik kamer se zaměří na zranění, ale kolik životů je ztraceno a sny pohřbeny, ať už v Gaze, Saná, Chartúmu nebo Aleppu. Pokud si Arabové přejí znovu získat skutečnou solidaritu, musí rovnoměrně rozdělit pozornost a úsilí. Žádné jednotlivé téma by nemělo dominovat diskuzi. Jinak by to zrazovalo pravdu a bratrství, princip, který by si měl každý arabský život vážit stejně, bez diskriminace a zvýhodňování.
(rp,prvnizpravy.cz,agoravox,foto:arch.)
