Chequers neboli "Dáma" bývá kulisou britské sebedůvěry, tentokrát však posloužila spíš jako zrcadlo asymetrie. Jonny Ball v komentáři pro deník UnHerd popisuje setkání Keira Starmera s Donaldem Trumpem jako srážku dvou politických světů i dvou silových realit: sebejistého amerického prezidenta a britského premiéra svíraného slabým růstem, vyčerpanou industrializací a tlakem suverenismu v západní politice. Podle autora britské „podbízení se Washingtonu“ odhaluje stát, který po Brexitu stále nenachází reálné „převzetí kontroly“ a spoléhá na poslední kartu: využít Trumpovu éru a sílu amerického kapitálu jako náhražku vlastních strukturálních nedostatků. „Zde, uprostřed vděčných titulků, je britská slabost obnažena,“ konstatuje Ball.
Ball připomíná, že naděje centristů, že „Trumpismus“ bude jen epizoda, se rozplynuly. Naopak. V éře deglobalizace a voličského hněvu se vrací stát jako „aktivistický, suverenistický obránce národních zájmů“. S tím přichází tarifní bariéry, dotování „strategických sektorů“, omezení migrace a ochota obcházet či přímo ignorovat mezinárodní instituce. „Protecionismus je zpět,“ shrnuje autor. Tento posun doléhá i na Starmera. Ať jsou jeho instinkty liberální, realita politické ekonomie si vynucuje tvrdší nástroje, aniž by však Británii vracela skutečnou převahu. V Ballově podání tlak přiživuje i domácí scéna: od Reform UK až po okrajový aktivismus kolem Tommyho Robinsona, který mírný reformismus snadno líčí jako impotentní.
Do panoramatu Ball vkládá i aktuální scény posledních týdnů: křehkou ekvilibristiku Downing Street nad tématy od Gazy po energetiku, kde Trump s obvyklou nonšalancí prohlásil „větrná energie? velmi drahý vtip“ a návštěvu provázelo spíš zvykové „souhlasit s nesouhlasem“ než skutečná shoda. Pointa ale neleží v jednotlivých sporech. Jádro problému je nerovnováha tvrdé a měkké moci: zatímco Británie stále těží z „soft power“ a protokolárních kulis, „hard power“, tedy ekonomická váha, průmyslová kapacita či vojenská síla, se nedá dohnat ceremoniálním leskem.
Ball konstatuje, že „semena růstu vedeného investicemi“ ministryně financí Rachel Reeves zatím „neklíčí“. Do prázdna vstupuje americký technologický a finanční kapitál. Trumpova cesta po Británii podle autora „udělila“ příslib investic v objemu zhruba 150 miliard liber. Jenže právě v této chvíli se slabost ukazuje v plné síle. „Nejdůležitější speciální vztah dnes není mezi Trumpem a Británií, nýbrž mezi předsednictvím a motory amerického růstu, velkým techem a vysokými financemi,“ píše Ball. Jako ukázku asymetrie uvádí fakt, že samotná Nvidia má větší tržní hodnotu než celý index FTSE 100. Bez vlastních „národních šampionů“ tak britští labouristé podle něj znovu sahají po starém receptu: „klanět se hegemonovi“ a nabízet aktiva firmám vzdáleným tisíce kilometrů.
Vnitropoliticky to ale neřeší příčinu populistického vzdoru. Datová centra ani headlineové miliardy nevyléčí pocit, že „kontrola“ je stále pryč a že elity nehledají řešení, nýbrž jen fasádu. Ball proto kreslí rovnici: čím víc Londýn sází na transatlantickou injekci, tím víc podléhá narativu „národní slabosti“, z něhož těží domácí „mini-Trumpové“. Britská politika se tak podle něj ocitá „ve vládě, ale bez moci“, v tiché závislosti na vůli silnějšího partnera, který zároveň sleduje vlastní globální agendu od Číny po průmyslové dotace.
Ballova teze je přísná, místy ostře tónovaná, ale nutí oddělit protokol od reality. Je americká investiční vlna pro Británii mostem k soběstačnosti, nebo jen dalším cyklem závislosti, v němž se pojmy „suverenita“ a „průmyslová politika“ mění v marketing? A není „MAGA“ spíš označením celé epochy návratu státu po třiceti letech globalismu, než pouhou americkou značkou?
„Místo tvrdé moci nám zůstávají pozlátka královské patronace,“ glosuje Ball. Odpovědí bude, zda se Británie odváží investovat do vlastních šampionů, i za cenu menší popularity a většího politického rizika.
(Chmelík, UnHerd.com, repro: AP)
