Vlastní útok byl proveden prostředky kybernetickými, pozemními, vzdušnými a námořními. Izraelská obrana byla nepřipravena. Reputace Izraele coby státu disponující kvalitní obranou byla těžce poškozena, protože došlo k obrovským ztrátám na životech jak obyvatel, tak i vojska.
Převládající názor spekuluje o selhání zpravodajských služeb. Podívejme se na tento klíčový moment podrobněji, při vší složitosti jistěže a výslovně bez ambice na úplnost.
Kontext
Kondice izraelského zpravodajského, bezpečnostního a obranného systému pod vlivem nedávných politických turbulencí velmi utrpěla. Svědčí o tom i žádost ředitelů zpravodajských služeb, aby při projednávání citlivých otázek na vládní úrovni nebyli přítomni někteří ministři, kteří jsou považováni za velmi vyhraněně ideologické, řečeno diplomaticky. Z toho lze usoudit, že zpravodajský systém byl zřejmě vystaven ideologickému nátlaku, podobně jako zpravodajský systém USA v roce 2001.
Dotyční ministři byli zřejmě v takové situaci poprvé, neměli praxi a znalosti, k čemu jsou zpravodajské služby (a k čemu nejsou), a neměli osvojenu praxi, jak zacházet se zpravodajskými informacemi. Možná není příliš vzdálena od skutečnosti domněnka, že někteří ministři (jak se tak občas někde stává) nechtěli od zpravodajských služeb vědět, jak z jejich pohledu vypadá operativní situace, ale naopak sami jim říkali, co chtějí slyšet – potvrzení svého pohledu na svět.
K tomu je však nezbytně třeba nastínit historickou perspektivu. Vláda Izraele je od vzniku státu v neustálém dilematu, jak reagovat na dění v sousedních státech. Prý je to dobře vyjádřeno ve filmu o Goldě Meirové, která neustále váhala, zda mobilizovat (tím riskovat negativní světový ohlas a nařčení z agresivity a válečného štvaní), anebo zůstat v klidu (a tím riskovat při nepřátelských akcích velmi nepříznivý vývoj situace na bojišti). O preventivní vojenské operaci už ani nemluvě. Josif Vissarionovič Stalin byl v podobné situaci, kterou Vladimír Putin evidentně nechtěl zopakovat.
Sběr informací
K prvním zkreslením či pochybením mohlo dojít tím, že sběr zpravodajských informací byl zaměřen nesprávným směrem, nikoliv tam, kde se pro Izrael důležité informace vyskytovaly. Zpravodajci mohli být (svou rutinou, předpojatostí nebo protivníkovým oklamáním) zacíleni tam, kde měli možnosti, a nikoliv tam, kde se odehrávaly podstatné věci.
K tomu je třeba dodat, že způsob získávání informací byl – jak to u technologicky pokročilých zemí bývá – z podstatné míry založen na technologických vymoženostech (signálních, obrazových, kybernetických, satelitních apod.). V izraelsko-palestinském konfliktu bylo vždy obtížné získat kvalitní lidské informační zdroje, a udržet je dlouhodobě. Proto ono spoléhání se na techniku, i když právě v tomto případě se hned vynořuje mnoho otazníků nad její účinností. Jak bylo možné do Gazy dopravit a do bojové pohotovosti nepozorovaně připravit tolik techniky a bojových prostředků?
Je tedy možné, že operativci kritické informace vůbec nezískali, nicméně je též možné, že je získali a předali dál.
Analýza informací
Potom mohlo dojít ke zkreslení či pochybení v analytickém vyhodnocení a komparaci poznatků získaných zpravodajskou operativou. Média stále zmiňují Mosad, ta zběhlejší i Šin Bet, ale nikoliv další segmenty zpravodajského systému Izraele.
Efektivita zpravodajských aktivit státu ale závisí na komplexním vyhodnocení získaných informací, nesmí být závislá na jednom zdroji. Vyprávěl o tom kdysi v Praze jeden bývalý ředitel izraelské zpravodajské služby, že řešil podobné dilema, jak vyhodnotit informaci o soustřeďování vojenských sil sousedního státu u společných hranic. Tehdy dal na menšinové stanovisko, které se ale ukázalo být správné. Nicméně obtížnost rozhodování v takovéto situaci je pro běžného občana nepředstavitelná.
Izraelci podle listu Ha’arec prý v nedávné době dospěli k mylnému závěru, že Hamas nemá zájem vyprovokovat plnohodnotnou válku s Izraelem. „Hamas se chtěl vyhnout plnohodnotné válce s Izraelem,“ sdělovala prý analýza rozvědky Mosad i kontrarozvědky Šin bet, přičemž jejich agenti prý netušili zhola nic o plánech kombinovaného raketového útoku a náletů.
Krajním příkladem takovéhoto druhu selhání je takzvaný důkaz kruhem. Před jomkipurskou válkou (1973) byla též americká CIA přesvědčena, že riziko napadení Izraele není velké, protože Izraelci nejevili znepokojení arabskými vojenskými přípravami. Když pak následně Izraelci při konzultacích zjistili, že USA arabským přípravám nepřikládají velkou důležitost, pokládali to za potvrzení svého vlastního odhadu.
Je tedy možné, že analytici příslušné informace k analýze vůbec nedostali, nicméně je též možné, že je dostali, ale špatně vyhodnotili, je ale též možné, že je vyhodnotili správně.
Předávání informací
Dále tedy mohlo dojít ke zkreslení či pochybení při předávání zpravodajských výstupů příslušným exekutivním místům. Tady už jsme na pomezí odborné zpravodajštiny a politiky, kterou mohou dělat buď politici vstřícní zpravodajským poznatkům, anebo také ideologové, kteří sami vědí všechno dříve a lépe.
V takovém případě – a nemyslím teď konkrétně na Izrael, ale obecně – může hrát jistou roli i pud sebezáchovy vedení zpravodajské služby, která výstupní informaci určitým způsobem upraví, aby třeba uchránila zpravodajskou službu před devastací ze strany agresivního politika, který nedostal na stůl, co chtěl.
Před jomkipurskou válkou (1973) se izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová začala zbavovat různých hádavých až kverulujících „potížistů“. Její politika byla založena na bezrozporném mínění stále menší skupiny spolupracovníků, kteří se v něm stále vzájemně utvrzovali. Výsledkem byl přehnaně sebevědomý názor, že arabské armády zažily v šestidenní válce v roce 1967 takový otřes, že se hned tak neodváží zaútočit. Za indikátory případné války pak byly považovány dvě podmínky. Egypt by musel mít převahu v letectvu a synchronizovat svůj útok se Sýrií. Ani jedna podmínka splněna nebyla, ale výsledek známe.
Je tedy možné, že zpravodajská komunita vládě příslušné informace vůbec nedodala, buď proto, že je nezískala, nebo proto, že je špatně vyhodnotila, či snad proto, že je upravila s ohledem na vkus politiků. Je ale též možné, že zpravodajci vládě dodali informace tak, jak se sluší a patří, tedy přesné, ověřené a včas.
Využití informací
Další rovinou, kde mohlo dojít ke zkreslení či pochybení, je tedy vláda a exekutiva. Je hrubou vadou mnoha politiků, že neumějí přijmout, či přímo odmítají „špatné zprávy“. To je okolnost, která v každé rozumné společnosti politika naprosto diskvalifikuje, natož aby se dostal do vlády. Nejcennějším produktem zpravodajských služeb jsou totiž právě ony „špatné zprávy“, které dají politikům šanci připravit si na ně reakci – ovšem jsou-li dodány správnému adresátovi, přesné, ověřené a včas.
K tomuto tématu lze ještě uvést staré cynické pořekadlo „Neříkej pravdu, neboť tady jde o politiku“, které vylepšil za první světové války John Charteris (šéf rozvědky Britského expedičního sboru), když nařídil svému podřízenému důstojníkovi, aby nepodával špatné zprávy nebo zpravodajské informace, které byly v rozporu s hodnocením situace německé armády z pohledu britského vrchního velitele, jímž byl velmi kontroverzní generál Sir Douglas Haig: „Neměli bychom velitele znepokojovat něčím takovým .... to pouze zvýší jeho břímě a vyvolá u něj pocit sklíčenosti.“
Před ofenzívou „Tet“ (Vietnam, 1967), vypracoval velitel pobočky CIA v Singapuru Joseph Hovey precizní analýzu, která však byla centrálou odmítnuta, protože nebyla v souladu s pohledem centrály, ani s politickými tužbami státní administrativy. Jak dopadl analytik, nevíme. Jak dopadla ofenzíva, víme.
K pochybení mohlo dojít ve sledovaném případě ovšem i ve vlastním exekutivním orgánu, který nebyl schopen na kvalitní a včasnou zpravodajskou informaci efektivně zareagovat. Anebo zareagoval způsobem, který celou situaci zhorší. Zde se nabízí příměr se současnou reakcí izraelských sil – celá akce Hamasu jednoznačně vede k rozdráždění Izraele do té míry, že vpadne do Gazy jako do pasti, kde nemá šanci vyhrát. (Otázka ovšem je, jak by mohl jinak reagovat: Vladimíra Putina se ptejte, kolik měl možností a jestli byla nějaká dobrá, anebo zda obě byly špatné.)
Poučení
Správné vyhodnocení tohoto izraelského selhání bude velmi těžké a bolestivé, jinak ale nebude užitečné. Přímo se totiž nabízí poněkud cynický, avšak zkušeností poučený odhad, že ať ono vyhodnocení dopadne jakkoliv, odnesou to – právem či neprávem – zpravodajci. Těžko předpokládat, že v takto rozhárané politické situaci v Izraeli, kterou agrese Hamasu na čas sjednotila, by byl k odpovědnosti povolán nějaký politik.
A přitom je celý problém možno vidět úplně z jiné perspektivy. Když se po mnoha letech nepřátelství začali spolu bavit egyptští a izraelští zpravodajci, došla jednou řeč i na onu jomkipurskou válku (1973). Egypťana zajímalo, proč to bylo pro Izrael tak překvapivé – ? S úžasem se izraelského zpravodajského důstojníka zeptal: Vy jste opravdu nečetli současnou egyptskou poesii?
Ano, pointa je v tom, je-li kdo schopen alespoň na okamžik přestat prosazovat své pravdy a náhledy a názory a všechno ostatní odmítat, nebo dokonce označovat za hybridní nepřátelskou propagandu, a podívat se na svět očima někoho jiného … Ona ta požadovaná informace totiž někdy leží přímo na stole, všem na očích. Bývá ale nepříjemná, končí komentář Jan Schneider.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
