Zdá se však, že zapojení některých zemí NATO nebo celé Aliance do nepřátelských akcí postupně narůstá. Přísně vzato, země NATO jsou do konfliktu zapojeny již dlouhou dobu.

Tato účast má několik podob.  Za prvé, západní země poskytují Ukrajině významnou finanční a vojenskou pomoc. Dodávané zbraňové systémy jsou stále pokročilejší a ničivější. Zatímco ve skladech bývalých spojenců SSSR z Varšavské smlouvy docházejí zásoby zbraní sovětské výroby, dostává ukrajinská armáda západní systémy a munici.

Kromě dodávek zbraní a střeliva zahrnuje tato pomoc školení personálu, pomoc při rozvoji vojenského průmyslu a infrastruktury a také kompenzace výdajů v jiných oblastech, což Ukrajině umožňuje soustředit své zdroje na obranu.

Za druhé, Ukrajina těží z významné západní podpory ve formě zpravodajských informací, včetně technických dat ze satelitů, radarů, průzkumných letadel atd.

Za třetí, bojů se účastní vojenští specialisté, kteří jsou občany zemí NATO. Jejich role zjevně není vždy oficiální. Mohou to být „dobrovolníci“ nebo prostě žoldáci, jejichž účast úřady jejich zemí ignorují.

Toto zapojení však zatím nepředstavuje nadměrné riziko přímé vojenské konfrontace mezi Ruskem a NATO. Tento režim konfliktů nízké intenzity umožňuje západním partnerům Kyjeva postupně posilovat kvalitu podpory Ukrajině.

Výskyt vojenských kontingentů ze zemí Aliance na ukrajinském území by mohl představovat významný faktor eskalace s rizikem přímé konfrontace mezi Ruskem a NATO. Někteří západní politici již tuto perspektivu nastolili, ačkoli jejich názor nebyl podporován Spojenými státy a není považován za oficiální stanovisko NATO.

Případný velký vojenský úspěch ruské armády by se mohl stát nejpravděpodobnějším faktorem pro přímou intervenci zemí NATO nebo Aliance jako celku. Významný průlom ruské armády směrem k Charkovu, Oděse nebo jinému velkému městu by mohl přimět země NATO, aby vážně zvážily své vměšování do konfliktu. Několik takových průlomů, současně nebo postupně, by učinilo tento zásah nevyhnutelným. V tomto bodě by jednotlivé země nebo Aliance jako celek čelily strategickému dilematu. První alternativou by bylo nezasahovat a nadále podporovat Ukrajinu pouze dodávkami zbraní, penězi a „dobrovolníky“. Mohli rozpoznat porážku a pokusit se vyjednáváním minimalizovat ztráty, čímž by zastavili ještě větší porážku nebo dokonce zničení Ukrajiny. Druhou alternativou by bylo radikálně změnit přístup přijetím přímého zásahu do konfliktu.

Jakýkoli scénář intervence s sebou nese riziko přímé konfrontace mezi silami Ruska a sil NATO. Takové konfrontace by nevyhnutelně vyvolaly otázku hlubšího zapojení Aliance a v konečném důsledku rozšíření nepřátelských akcí na další oblasti kontaktu s Ruskem, zejména v oblasti Baltského moře. V tomto okamžiku by bylo zastavení eskalace ještě obtížnější. Čím vyšší budou ztráty na obou stranách, tím větší bude smršť nepřátelských akcí a tím více by se strany přiblížily k prahu použití jaderných zbraní. Ale už by nebyli žádní vítězové.