Ve světě, kde miliony lidí trpí hladem kvůli ozbrojeným konfliktům, kolapsům států a environmentálním katastrofám, se může zdát neuvěřitelné, že právě Izrael se jako jediný demokratický stát Blízkého východu stal prvním a jediným aktérem obviněným Mezinárodním trestním soudem (ICC) z válečného zločinu vyhladovění. Žádný jiný stát, a to ani ty, které vědomě a systematicky zneužívají blokády, ničí infrastrukturu a brání humanitární pomoci, tomuto obvinění dosud nečelil. Proč?

Vyhladovění civilního obyvatelstva během válek je praxí, která provází lidstvo po tisíciletí. Od středověkých obléhání až po moderní blokády, vždy šlo o brutální, ale běžně akceptovaný nástroj války. Britská „Hungerblockade“ během první světové války, která vedla ke smrti stovek tisíc civilistů v Německu a Rakousku-Uhersku, byla po válce považována za legitimní a dokonce úspěšnou strategii. Spojené státy samy využily hlad jako zbraň během druhé světové války proti Japonsku i během války ve Vietnamu, kdy cíleně ničily rýžová pole.

A přestože od roku 1949 ženevské konvence i následné protokoly z roku 1977 rozšířily definici válečných zločinů o vyhladovění, až do roku 2024 nebyl nikdo kvůli tomuto konkrétnímu činu obviněn.


„Ve skutečnosti jedním z míst, kde k hladomoru nedochází, je Gaza. Přesto lidskoprávní právníci činí z Izraele precedentní případ a označují ho za ‚nízko visící ovoce‘ pro prokázání válečného zločinu vyhladovění,“ píše Rob Killick v The European Conservative.

Slova jako důkaz genocidního úmyslu?

Klíčovým důkazem pro ICC není výsledek, tedy reálné vyhladovění obyvatelstva, ale záměr. Prokurátoři se opírají především o výrok izraelského ministra obrany Yoava Gallanta ze 9. října 2023: „Nařídil jsem úplné obležení Pásma Gazy. Nebude elektřina, nebude jídlo, nebude palivo. Bojujeme proti lidským zvířatům a podle toho také jednáme.“

Tento výrok je interpretován jako projev genocidního úmyslu. Problém je, že tento výrok, byť brutální a nešťastný, padl pouhé dva dny po bezprecedentním masakru 7. října, kdy Hamás zavraždil a unesl stovky izraelských civilistů včetně žen a dětí. Mnozí právní experti namítají, že výrok v afektu nemůže sám o sobě sloužit jako důkaz promyšlené genocidní strategie.

Navzdory rétorice a i přes opakované blokády humanitární pomoci v důsledku bezpečnostních obav, Izrael pravidelně obnovuje dodávky potravin a léků do Gazy. Cílem je minimalizovat přístup Hamasu k zásobám, které by mohly být zneužity k vojenským účelům.

Politika místo práva?


ICC tak svým přístupem potvrzuje oprávněnou kritiku, že se z nástroje práva stává nástroj politiky.

„Zákon čerpá svou autoritu z toho, že je schválen parlamenty reprezentujícími vůli lidu. Mezinárodní právo a soudy, které touto legitimitou nedisponují, se nevyhnutelně stávají nástrojem politiky,“ poznamenala trefně právnička Melanie Phillipsová.

V současné době ICC neuznávají ani Spojené státy americké, ani Čína, Indie, Rusko, Izrael nebo Turecko... tedy většina světové populace. Maďarsko v nedávné době oznámilo svůj záměr ICC opustit poté, co hostilo izraelského premiéra Netanjahua. Soud tak postupně ztrácí mezinárodní legitimitu.

Případ proti Izraeli je zjevně vnímán jako lakmusový papírek schopnosti ICC/ICJ prosazovat svou autoritu ve stále více polarizovaném světě. Pokud však tyto instituce chtějí přežít, musí obnovit důvěru. A to lze jen tehdy, pokud budou jednat nestranně a podle důkazů, nikoli podle ideologických předsudků.

Obvinění z vyhladovění, vznášené proti státu, který čelí teroristické organizaci, je nejen právně slabé, ale i morálně neobhajitelné v porovnání s tichým přehlížením skutečných hladomorů ve světě. Pokud bude spravedlnost selektivní, nestane se nikdy skutečnou.

Případ Izraele před ICC nesvědčí o síle mezinárodního práva, ale o jeho zneužitelnosti. Vyhladovění je tragickým důsledkem mnoha konfliktů, ale nelze ho selektivně kriminalizovat jen tam, kde se to politicky hodí. Pokud má mít mezinárodní spravedlnost budoucnost, musí být slepá k národnosti i náboženství, jinak se stane nástrojem útlaku, ne spravedlnosti.