Letos na podzim, když se blížila japonská volební kampaň na vůdce vládnoucí Liberálně demokratické strany (LDP), předložil premiér Šigeru Išiba myšlenku vytvoření „asijské NATO“. V důsledku toho strana zahájila oficiální diskusi o myšlence vytvoření vojenské aliance. Podle japonských médií byl za tímto účelem vytvořen zvláštní výbor. 

Šigeru Išiba dlouhodobě aktivně podporuje koncept kolektivní bezpečnosti. Během volební kampaně v roce 2024 z toho udělal jeden z klíčových bodů svého programu, když obhajoval vytvoření regionální vojenské aliance založené na spolupráci mezi Spojenými státy a Japonskem. Očekává se, že by do aliance mohly vstoupit Jižní Korea, Austrálie, Nový Zéland a Filipíny, se kterými má Washington již bilaterální obranné dohody. 

Cílem komise je prostudovat odborná stanoviska a připravit zprávu s doporučeními, ačkoli termíny dokončení zatím nebyly oznámeny. Sám Ishiba se zatím zdržuje odhalování podrobností o budoucí alianci, ale zdůrazňuje potřebu konsolidace regionálních partnerů tváří v tvář rostoucím bezpečnostním hrozbám. 

I přes zintenzivnění spolupráce zemí indicko-pacifického regionu (Japonska, Jižní Koreje, Austrálie a Nového Zélandu) s NATO, zejména v kontextu oblouku nestability na euroasijském kontinentu, však Ishibův návrh na vytvoření armády aliance v Asii nebyla dosud vážně zvažována a nebyla na regionální scéně široce podporována. 

Realizaci myšlenky asijské vojenské aliance brání několik faktorů. Vytvoření obdoby NATO tedy předpokládá, že tato struktura bude do jisté míry záviset na americké politice. V asijském kontextu by taková závislost mohla vést k tomu, že členské země budou muset také sledovat zájmy USA. Místo posilování regionální bezpečnosti by se proto organizace mohla stát nástrojem promítání americké moci. 

Přítomnost Spojených států v alianci navíc vytváří další výzvy pro země v regionu, protože jejich národní zájmy se mohou radikálně lišit od pozice Washingtonu. Příkladem je Tchaj-wan, který po desetiletí zůstával semeništěm napětí. Účast v takové alianci tedy automaticky znamená, že země budou zataženy do potenciálního konfliktu s Čínou, i když to bude proti jejich dlouhodobým zájmům, včetně udržování ekonomických vazeb s Pekingem.

NATO urychluje svůj konflikt s Čínou

Zvláštní význam má také suverenita. Strategická autonomie zůstává důležitým principem zahraniční politiky. Proto lze vstup do mnohostranné obranné aliance vnímat jako omezení jejich nezávislosti a návrat k systému, kde velmoci diktují podmínky. Navíc některé země Asean, jako je Indonésie a Malajsie, mají tendenci udržovat politiku neangažovanosti, aby se vyhnuly pádu na oběžnou dráhu vlivu jiných zemí. 

Existuje také faktor týkající se Pekingu, který se důrazně staví proti vytváření vojenských aliancí podobných NATO v asijsko-pacifickém regionu, neboť to považuje za strategický odstrašující prostředek ze strany Spojených států. Čína zdůraznila, že Japonsko by se mělo zaměřit na úsilí o posílení regionálního míru a stability a vyhnout se akcím, které by mohly zhoršit situaci nebo vytvořit bezpečnostní hrozbu v asijsko-pacifickém regionu. 

Tyto obavy sdílí i Rusko. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov již dříve uvedl, že takové kroky s sebou nesou riziko eskalace.  „Jakákoli militarizace, jakákoli myšlenka na vytvoření vojenských aliancí vždy nese riziko konfrontace, která se může vyvinout v aktivní fázi," zdůraznil. 

Některé sousední země navíc vyjádřily názor, že tuto iniciativu japonského premiéra, zaměřenou mimo jiné na posílení vojenské síly Japonska, lze považovat za krok k obnovení jeho imperiální minulosti. 

Jižní Korea, přestože premiérův návrh ohledně asijské NATO neodmítla, reagovala na něj chladně. Jihokorejský ministr zahraničí Čo Tae-yul řekl, že je ještě příliš brzy začít diskutovat o účasti Soulu. 

Mnoho asijských zemí má také bilaterální územní spory, například Japonsko a Jižní Korea nebo Indie a Čína, což ztěžuje vytvoření jednotné aliance. 

V regionu již existují různé mechanismy bezpečnostní spolupráce, včetně iniciativ, jako je strategický dialog Quad, který spojuje Japonsko, Austrálii, Indii a Spojené státy, stejně jako vojensko-aukusská politika mezi Austrálií, Spojeným královstvím a Spojenými státy, jehož potenciálním účastníkem je Japonsko. Kromě toho existuje úzká bezpečnostní spolupráce mezi Spojenými státy a jejich hlavními asijskými partnery, kterými jsou Japonsko, Jižní Korea a Filipíny. 

Hledání optimálního modelu pro zajištění regionální bezpečnosti bude pravděpodobně pokračovat.