Když po schůzce s Vladimírem Zelenským padl dotaz, jak bude Washington postupovat vůči Venezuele, Donald Trump odpověděl bez obalu: Nikolás Maduro „nabídl všechno“, protože „se nechce srát se Spojenými státy“. Tento syrový výrok se stal signálem, že americká politika v západní hemisféře vstoupila do nové fáze, kterou publicista Curro Jimenez popsal pro server Naked Capitalism popisuje jako strategii „odměny a trestu“. V jejím rámci jsou „loajální“ vlády podporovány penězi, kredity a politickým krytím, zatímco neposlušné režimy čelí sankcím, obchodnímu nátlaku a demonstrativním vojenským krokům.
Podle Jimeneze stojí za touto doktrínou dvojice těžkých vah Trumpovy administrativy: ministr zahraničí Marco Rubio a šéf kanceláře Bílého domu Stephen Miller. Jejich cílem má být obnovit „sféru vlivu“ USA v Latinské Americe a přinutit regionální vlády, aby se jasně postavily na stranu Washingtonu. V praxi se tak vytváří mapa, která státy třídí podle míry spolupráce se Spojenými státy a ochoty přizpůsobit se jejich zahraničněpolitickým prioritám.
Model „odměny“ se dnes ztělesňuje Argentinou. Prezident Javier Milei si od nástupu do úřadu vybudoval obraz nejvěrnějšího spojence Washingtonu v regionu, a to jak v hospodářské politice, tak v zahraničních otázkách. Jimenez připomíná, že USA poskytly Buenos Aires úvěrový rámec ve výši 20 miliard dolarů a zvažují další balík, zatímco americké fondy demonstrativně nakupují argentinské dluhopisy. Ekonomický smysl tak velkorysého balíčku je podle kritiků pochybný, o to zřetelnější je signál: kdo přijme americká „pravidla hry“, může počítat s politickým i finančním krytím.
Opačným pólem je Venezuela jako učebnicový „trest“. Přestože Maduro v praxi umožnil americkým společnostem, včetně Chevronu, omezené operace i v době sankcí, jádro sporu netkví v obchodu, ale v kontrole nad strategickými zdroji a v politickém modelu země. Po Chávezově bolívarské revoluci zůstaly nerostné suroviny ve státních rukou a klíčové sektory jsou chráněny před přímým převzetím zahraničním kapitálem. Tím vzniká nežádoucí precedent. Stát, který disponuje rozsáhlými zdroji a zároveň je dokáže bránit před privatizací, a ještě k tomu udržuje politické vazby na Čínu, Rusko a Írán. V logice „odstrašujícího příkladu“ má právě Venezuela ukázat regionu cenu za nesoulad s americkou linií.
Mapa moci se přeskupuje i na severu kontinentu. Mexiko pod Claudií Sheinbaum podle Jimeneze volí strategii minimalizace konfliktu s Washingtonem a zpřísňuje kroky proti nelegální migraci, spolupracuje v boji proti kartelům a, co je pro Spojené státy klíčové, zvyšuje cla na vybrané čínské dovozy. V Karibiku se mezitím posiluje americká vojenská přítomnost a roste počet zákroků proti plavidlům podezřelým z pašování drog, přestože většina námořních tras pašeráků vede Pacifikem. Tyto akce tak slouží spíše jako demonstrace síly směrem k Venezuele a nyní i Kolumbii než jako účinný nástroj potlačení drogového byznysu.
Karibská rovnice doplňuje tvrdý postup vůči Kubě. USA ji opětovně zařadily mezi státy podporující terorismus, přitvrdily sankce a snaží se blokovat ruskou a čínskou pomoc. Politické i energetické napětí na ostrově pak podle Jimeneze nelze oddělit od této kombinace finančního a diplomatického tlaku. Ve stejném duchu se Washington profiluje na Haiti, zatímco Dominikánská republika zůstává spolehlivým partnerem americké politiky v oblasti.
Na pacifické straně je potřeba brát zřetel na Ekvádor a Peru. V Quitu vítěz voleb Daniel Noboa prosazuje referendum, které by otevřelo cestu ke zřízení zahraničních, de facto amerických, vojenských základen. V Limě po turbulentním období nevolených vlád a tvrdých protestů zůstává jablkem sváru čínská investice do hlubokomořského přístavu Cosco v rámci Pásu a stezky. Podle Jimeneze lze očekávat, že nadcházející volby posílí kandidáty slibující „tvrdou ruku“ po bukelovsku a těsnější vazby na USA.
Salvadorský prezident Nayib Bukele je v této logice „modelovým žákem“. Režim vybudovaný na masivní bezpečnostní ofenzivě, centralizaci moci a marketingu digitální modernity poskytuje Washingtonu záminku ke štědré politické i bezpečnostní spolupráci. Oproti tomu Panama podle Jimeneze čelila tlaku, aby omezila čínskou přítomnost v přístavech Panamského průplavu a upřednostnila americké vojenské lodě. Podstata signálu je stejná: geopolitické priority USA mají přednost před suverenitou menších států.
Jádro odporu proti americkému diktátu tvoří trojice Brazílie, Kolumbie a Venezuela. V Brazílii prezident Lula da Silva ignoruje nátlak na „politické řešení“ kauzy Jaira Bolsonara a nenechal se zastrašit hrozbou cel. Zároveň posiluje vazby na Čínu a dále sází na multilateralismus BRICS včetně otevřených debat o dedolarizaci světového obchodu. V Kolumbii první levicový prezident Gustavo Petro zpochybnil účinnost dvacetileté protidrogové strategie „Plan Colombia“, poukázal na její obrovskou lidskou cenu a navrhl socioekonomické alternativy pro producenty koky. To jej přivedlo do přímého konfliktu s Washingtonem, který odpověděl škálou výhrůžek od omezení finanční pomoci po sankce a rétorická obvinění z „produkce drog“.
Jimenez toto přeskupení označuje za nástup „oranžové vlny“, tedy politického trendu, který navazuje na ústup někdejší „růžové vlny“ levicových vlád z přelomu století. Nemá jít o prostý efekt volebních cyklů, ale o kombinaci vnitřních krizí, nárůstu kriminality, únavy z korupce a vnějšího tlaku supervelmoci, která si nárokuje právo „usměrňovat“ sousedství. V důsledku toho se mění i slovník regionální politiky: méně se mluví o sociální redistribuci a více o bezpečnosti, pořádku a přímých investicích, ovšem za cenu geopolitické loajality.
V této hře má Argentinu coby „odměnu“ doplňovat Venezuela jako „trest“. Dvě výkladní skříně, na nichž má zbytek kontinentu pochopit pravidla nové éry. Buenos Aires dostává milost v podobě dolarového polštáře a nákupů dluhopisů navzdory nejisté návratnosti. Caracas naopak žije pod permanentní hrozbou dalších sankcí a mezinárodní izolace. Smysl takové dvojkolejnosti je podle Jimeneze vzkaz všem ostatním: pokud budete plout s proudem amerických zájmů, kryjeme vám záda, pokud nikoli, připravte se na protivítr.
Dějiny latinskoamerického „dvorku“ Spojených států znají mnoho kapitol, v nichž se střídaly intervence, převraty a období tiché spolupráce. To, co se rýsuje dnes, je návrat k doktríně sféry vlivu v podmínkách 21. století, tedy s finanční pákou, mediální kampaní a selektivním použitím síly. Je to méně okázalé než invaze minulosti, ale o to účinnější v nastavování pravidel. A jak připomíná Jimenez, mapa regionu se tím zbarvuje do odstínů jediné barvy: oranžové, té trumpovské.
(Chmelík, NakedCapitalism.com, repro: NBC)
