Článek vychází z údajů o znepokojivém stavu mladé generace v kostelech, ale především hledá hlubší příčiny tohoto fenoménu – kulturní, duchovní i lidské.

Odchod mladých lidí z církve je v západních společnostech již delší dobu patrným trendem, který se nevyhýbá ani Velké Británii. Studie Generálního synodu Anglikánské církve odhalila, že více než třetina (38 %) jejich farností nemá žádné členy mladší šestnácti let. Ve dvou třetinách sborů (68 %) je těchto mladých méně než pět. Jak píše server UnHerd, podobná čísla lze očekávat i u jiných křesťanských denominací, s výjimkou některých evangelikálních sborů či tradicionalistických katolických enkláv.

Tato čísla odrážejí hlubší problém: stále více mladých lidí, kteří byli vychováni ve víře, se od ní odvrací. Podle nové studie se většina lidí, kteří se dnes označují za nevěřící, narodila a vyrostla v náboženském prostředí. V britském prostředí se mezi katolíky a anglikány dokonce rozšířil černý humor, že biřmování, tradičně chápané jako potvrzení dospělé víry, je často posledním krokem mladého člověka před opuštěním pravidelného chození do kostela.

Jedním z hlavních důvodů odchodu je podle autora článku Nialla Goocha prostý fakt, že křesťanství je „podivné a obtížné“. Vyžaduje totiž víru v neviditelné, přijetí transcendentna a uznání reality, která přesahuje smyslově uchopitelný svět. To je ve světě formovaném vědou, technikou a materialistickým pohledem na realitu čím dál těžší. Darwinova teorie, technický pokrok, rostoucí blahobyt a bezpečnost života, to vše přispívá k iluzi, že víra v Boha není potřebná. Pokud jsme schopni dosáhnout těchto výsledků bez odvolávání se na nadpřirozeno, proč se jím zabývat?
Gooche dodává, že dobré křesťanské odpovědi na tyto otázky existují, ale málokdo se k nim vůbec dostane: „I jen hledat tyto odpovědi vyžaduje plavání proti kulturnímu proudu, na což má odvahu málokdo.“

Vedle intelektuálních překážek klade křesťanství také nároky na životní styl, které jsou v přímém rozporu s hodnotami současné společnosti. Není to jen o často zmiňované sexuální etice, i když ta je pro mnohé mladé lidi tvrdým oříškem, ale o hlubší změně smýšlení: člověk už nemá žít jen sám pro sebe. Má se stát součástí komunity, sloužit druhým, přiznávat si vlastní slabosti a učit se odpouštět i přijímat odpuštění. Pro mladého člověka, který se teprve formuje a hledá své místo ve světě, může být tento požadavek zastrašující.

„Je opravdu těžké přizpůsobit svůj život křesťanskému životnímu stylu,“ píše Gooch. „Zavázat se komunitě lidí, které byste si jinak možná nikdy nevybrali, a pravidelně uznávat své vlastní nedostatky,“ dodává. 

Církve se pokoušejí mladé oslovit různými formami, ale tyto snahy často působí neobratně. Mnoho lidí si pamatuje „cringe“ zážitky z mládí, kdy se faráři či mládežničtí vedoucí snažili být „in“ většinou o dvacet let později, než daný trend frčel. „Diskotékové katedrály jsou slepá ulička,“ konstatuje Gooch ironicky.


Přes všechna negativa však článek nekončí pesimisticky. Uznává, že neexistují univerzální recepty: „Co funguje na jednom místě s jednou skupinou mladých, nemusí fungovat jinde.“ Někdy i zesměšňované kytary s duhovými popruhy mohou oslovit toho správného teenagera ve správnou chvíli.

Klíčové ale je, že žádné společenství se této otázce nemůže vyhnout. Církev, která se neptá, jak oslovit mladou generaci - bez ústupků z podstaty víry, ale s empatií a autentičností – riskuje vlastní marginalizaci.

Článek z UnHerd je cenným příspěvkem k širší evropské debatě o stavu víry. Nabízí realistický, ale nikoliv rezignovaný pohled. Zdá se, že církev 21. století už nemůže počítat s kulturním vlivem a „automatickou“ přítomností mladých. Místo toho bude muset znovu objevit vlastní hloubku a naučit se ji předávat jazykem, který je srozumitelný, ale nikoliv povrchní.

„Křesťanství nikdy nebylo jednoduché, ale dnes, kdy je kulturní proud namířen opačným směrem, to znamená plavat proti proudu. A to zvládne jen málo lidí,“ poznamenal Naill Gooch.