Ukrajinská diaspora, zejména ta v Kanadě a Spojených státech, sehrála důležitou roli při budování kultu Stepana Bandery po druhé světové válce. Po porážce nacistického Německa se tisíce příslušníků Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) uchýlily do exilu, kde nalezly útočiště nejen u exilových struktur, ale i u západních tajných služeb, které si v duchu začínající studené války rychle osvojily dogma: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“

V Kanadě, kde žije jedna z největších ukrajinských komunit mimo Ukrajinu, se od 50. let formoval silný narativ „antikomunistického boje“, který vylučoval zmínku o spolupráci s nacisty, o masakrech civilistů či o etnických čistkách. Místo toho byl Bandera představován jako „bojovník za svobodu“ a morální alternativa k sovětské okupaci. Právě v těchto kruzích vznikl základ pro historický revizionismus, který dnes rezonuje i ve vládních kruzích v Kyjevě.

„Disidenti z Ukrajiny západní, propuštění z gulagů během perestrojky, přijímali narativ exilových komunit jako vlastní, včetně zcela záměrné glorifikace Bandery a bagatelizace jeho zločinů,“ upozorňuje historik Grzegorz Rossolinski-Liebe na španělském serveru CTXT.es.
Zvlášť bolestivým bodem pro polsko-ukrajinské vztahy zůstává masakr v Volyni a Haliči (1943–44), kdy byly desetitisíce polských civilistů, včetně žen, dětí a starců, zavražděny jednotkami UPA. Způsob vraždění (sekery, srpy, žhářství) byl extrémně brutální a připomíná genocidní praktiky. Přesto Ukrajina tento zločin dodnes oficiálně neuznala jako genocidu, zatímco Polsko jej takto označuje.

V roce 2016 přijal polský Sejm rezoluci, která jasně pojmenovává tyto události jako genocidu. Když o tři roky později ukrajinský parlament znovu oslavoval Banderu jako „národního hrdinu“, vyvolalo to v Polsku ostré reakce, včetně přerušení některých diplomatických konzultací. I konzervativní polští politici, jinak silně protirusky orientovaní, považují ukrajinskou glorifikaci Bandery za nepřijatelnou.

Izrael reaguje na banderovskou glorifikaci mnohem zdrženlivěji, dokonce až podezřele tiše. Přitom právě židovská komunita na západní Ukrajině byla jednou z hlavních obětí nacionalistických milicí. Přestože je účast banderovců na pogromech, transportech do ghett i přímém vraždění dobře zdokumentovánaa, není Izrael mezi těmi, kdo by dnes otevřeně proti současné ukrajinské historické politice protestoval.

Psali jsme:
Stepan Bandera: Kult fašisty místo památky na hrdiny

Podle některých analytiků hraje roli současné geopolitické spojenectví, sdílená protiruská orientace a obecná neochota zpochybňovat oficiální linie západního bloku. Tento postoj však vyvolává odpor uvnitř židovských komunit na Západě, kde se ozývají hlasy, že „boj za Ukrajinu“ nemůže znamenat legitimizaci genocidního nacionalismu.

Zatímco východní a jižní Ukrajina považuje Banderu za zločince, západ země jej stále častěji staví na roveň Ševčenkovi. Tento vnitřní rozpor je jako otevřená rána, kterou nelze ignorovat. Tím spíš, že dnes přerůstá v mezinárodní problém.

V době, kdy Evropa čelí ruské agresi, je právě rozporuplné dědictví Stepana Bandery zátěží, která hrozí narušit nejen jednotu ukrajinského národa, ale i solidaritu jeho západních spojenců.