Deník napsal: „Dne 7. ledna 2024 provedla izraelská armáda cílený raketový útok na auto se čtyřmi palestinskými novináři u Chán Júnisu v jižní Gaze. Dva členové posádky Al-Jazeery - Hamza Dahdouh (27 let) a operátor dronu Mustafa Thuraya (30 let) byli zabiti spolu se svým řidičem. Dva novináři na volné noze byli vážně zraněni.“ (www.washingtonpost.com/world/2024/03/19/gaza-journalists-killed-israel-al-jazeera-footage/)

V článku je dále uvedeno: „Izraelské obranné síly následující den uvedly, že "identifikovaly a zasáhly teroristu, který provozoval letoun, jenž představoval hrozbu pro jednotky IDF". O dva dny později armáda oznámila, že odhalila důkazy o příslušnosti obou mužů k militantním skupinám - Thuraya k Hamásu a Dahdouh k palestinskému Islámskému džihádu, jeho menšímu rivalovi v Gaze - a že útok byl reakcí na „bezprostřední" hrozbu…“

Dron jako vstupenka na krchov

Armádní tvrzení byl jen izraelský žvást. Na záběrech pořízených novináři nejsou vidět žádní izraelští vojáci, letadla ani jiná vojenská technika, což vyvolává kritické otázky, proč se novináři stali terčem útoku. Kolegové reportéři uvedli, že o pohybu vojsk v oblasti nevěděli.

Oba zavraždění v den útoku proti nim nepracovali jinak než jako novináři. Pro Izrael nepředstavovali problém, protože oba prošli izraelskými kontrolními stanovišti na cestě na jih na počátku útoku na Gazu. Kromě toho  Dahdouhovi bylo nedávno povoleno opustit Gazu, což je vzácné privilegium, které by identifikovanému militantovi nebylo uděleno.

Proč je zabil izraelský útok? Kvůli tomu, že používali drony k zachycení rozsahu devastace v Gaze. Sice podle izraelské armády (IDF) nejsou vydány žádné oficiální pokyny týkající se dronů. Ale jak to v životě bývá, úředníci, vojáci a policisté důvěrně říkají důvěryhodným novinářům neoficiálně něco jiného než erár. Jeden z reportérů uvedl, že ho izraelský důstojník soukromě varoval před jejich používáním. Někteří novináři dron raději nepoužívají. Obávají se, že by mohl být jejich dron použit jako záminka pro izraelský úder proti nim.

Dva analytici prověřili dostupné satelitní snímky oblasti ze 7. ledna pořízené společnostmi Planet Labs a Airbus, které pokrývají okruh zhruba 2 km od místa vypuštění dronu. Ani jeden z expertů nezaznamenal žádné důkazy o rozmístění vojenských jednotek nebo o aktivitě militantů.

Přitom žvásty izraelské armády zněly v první verzi: Vojáci ve svém prohlášení uvedli, že jejich letadla „identifikovala a zasáhla teroristu, který ovládal letadlo představující hrozbu pro jednotky IDF".

V druhé verzi uvedli, že dron představoval „bezprostřední hrozbu" pro vojáky v okolí.

Fakta nejsou protižidovská, jenom usvědčující. Al-Jazeera obvinění svých reportérů odmítla a označila je za „pokus o ospravedlnění zabíjení a útoků na novináře".

Kdysi dávno, v roce 2017, jsem vydal knihu Bombardování nemocnic normální, ve které jsem popisoval současný politicko – válečnický hnus.

V knize vysvětluji, proč je dnes bombardování nemocnic normální, proč novináři jsou všedním cílem střelců, nebo proč použití taktické jaderné zbraně či biologických zbraní v blízké budoucností nebude žádným šokem.

V knize jsem připomenul, co již v roce 2001 oznámil světu šéf Tálibánské zpravodajské služby mulla Tádž Mír agentuře AIP: „Varovali jsme všechny novináře, kteří do naší země vstoupí ilegálně, že budou souzeni jako američtí vojáci“.

ČTK uvedla v  informaci převzaté od  Reuters, že „britské ministerstvo obrany si dokonce již před zahájením britsko-amerických náletů 7. října 2001 povolalo britské vydavatele, aby projevilo obavy, že by spekulace tisku o typu možné vojenské kampaně mohly bezděčně napomoci nepříteli.

V knize jsem připomenul, že již jsou běžnými vojenskými cíli civilní rozhlasové a televizní stanice, protože v informační válce nelze rozlišit civilní a vojenskou složku informačního masírování obyvatelstva. To se projevilo mj. i při náletech NATO proti Srbsku v roce 1999. Natvrdo to napsal jeden uniformovaný Francouz v čísle 236/1998 časopisu Armées d’aujourd‘hui, chef d‘escadron Grammalico, který uvedl: „Novináři, kteří mají někdy větší volnost pohybu než vojáci, mohou být zdrojem průzkumových údajů.“ (Britské listy, 16. 10. 2001) Zpravodajství z jakéhokoliv bojiště je de facto součástí válečných operací, protože PR agentury od 90. let od osvobozování Kuvajtu od irácké armády a od občanské války v oblasti Jugoslávie) přímo vytvářejí obraz bojiště pro své zákazníky – zaměstnavatele zasahujících ozbrojenců – ať jsou to vlády států nebo sponzoři válčících bojůvek.

Od 90. let 20. století řada svědectví o masakrech, o důsledcích bombardování nebo o hrozbě zbraní hromadného ničení v Iráku byla záměrně vymyšlena a zneužita. Proto dnes (2017) nemá nikdo jistotu, zda informace z krizové situace byla ověřena nebo je vymyšlena, zda není zpráva či fotografie vytržena z kontextu či záměrně vytvořena jako lživá. Pokud se v místech bojů objeví někdo s fotoaparátem či kamerou a nepatří mezi „naše lidi“, může mu hrozit nebezpečí smrti, protože není civilistou, ale informačním vojákem. Byť jde třeba o třináctileté dítě. Řada civilistů umírá i z tohoto důvodu. Desítky mrtvých novinářů v Gaze? Nic zvláštního se nestalo, neboť jsou horší než teroristé. Jsou to žvanilové a lapači obrázků.
 
Nafoť a zemři

K tomu v knize „Bombardovat nemocnice je normální“ dodávám:
Zcela jasně to vystihl v rozhovoru fotograf Antonín Kratochvíl: „Hodně místních lidí v oblasti konfliktů má dneska mobily, na které dokáže fotit a posílat to agenturám. Hodně jich při tom umírá, ale je jich pořád víc. Navíc do konfliktů se dneska posílají stále méně takoví ti ,bona fide‘ novináři, jako jsme byli my, aby zachytili něco nad standard. Důležitější je, aby všechno bylo okamžitě on-line. Ale já to chápu. Je daleko levnější mít tam nějakého místního kluka s kamerkou nebo mobilem přímo uvnitř, než tam posílat novináře. V  Iráku jsem byl tři měsíce. A  to stálo strašné peníze. Dneska to tam pokropí nějaký kluk na mobil a je to.“ (Luděk Staněk, Válečná fotografie se změnila. Místní kluk s mobilem je levnější než novinář, říká fotograf Antonín Kratochvíl, iHNed.cz, 16. 3. 2017).

S rozšířením internetu se propaganda stala doslova aktuální součástí bojiště. Můžeme hovořit o informačních bojových skupinách: Jsou to lidé vypouštějící do internetového světa informace pomáhající jejich bojovým jednotkám – ať jde o armády státu, povstalecké (rebelské) skupiny nebo náboženské bojůvky. Kromě skutečných bojů probíhají též permanentní informační konflikty financované doslova kýmkoliv, kdo má peníze: politicko-hospodářskými korporacemi, účelovými aliancemi sympatizantů (i z řad tajných služeb a státních institucí) jako třeba na podporu kyjevského Majdanu v roce 2014, ale i nevládními skupinami – např. ekologickými. Média jsou tudíž zbraní. V boji o moc jsou novináři a dopisovatelé neuniformovanými digitálními vojáky a mohou se stát též cílem útoku.