Na červnovém summitu NATO v Haagu došlo k rozhodnutí, které by ještě před několika lety působilo jako dystopický scénář: členské státy se zavázaly navýšit své vojenské výdaje na pět procent hrubého domácího produktu do roku 2035. Zatímco většina politických reprezentací v západním světě přijala toto rozhodnutí bez odporu, Slovinsko se překvapivě rozhodlo postavit na odpor. Nešlo však o pouhý technický protest. Šlo o hlubokou otázku politické legitimity, občanského souhlasu a budoucnosti evropské bezpečnostní politiky.
Podle článku Thomase Faziho publikovaného v magazínu Compact se Slovinsko stalo „prvním členským státem NATO, který hlasoval proti navyšování obranných výdajů, a to po veřejné diskusi a parlamentní debatě“. Tento krok není jen symbolickým gestem. V kontextu současného posunu Aliance směrem k tvrdému militarismu a eskalaci konfliktů (včetně nedávného amerického útoku na Írán) je slovinské odmítnutí hlasem varujícím před ztrátou demokratického dohledu nad obrannou politikou.
Fazi uvádí, že „Trump se stal mesiášem NATO a během summitu v Haagu byl oslavován jako otec Aliance“. Jeho tlak na drastické zvyšování výdajů a militarizaci evropské politiky byl sice formálně schválen, ale skrytě naráží na odpor mnoha členských států, včetně Španělska, Slovenska či Maďarska. Přesto pouze Slovinsko dokázalo formálně zpochybnit přijaté usnesení.
„Slovinsko otevřelo debatu, kterou elity NATO považovaly za dávno pohřbenou: Mají mít občané právo rozhodovat o vojenské budoucnosti své země?“ poznamenává Fazi.
Toto rozhodnutí navíc přichází v době hluboké sociální nerovnováhy. Po pandemii a energetické krizi čelí mnoho evropských zemí ekonomickému útlumu, zvyšujícím se nákladům na bydlení a zhoršující se dostupnosti veřejných služeb. V tomto kontextu se pět procent HDP na zbrojení, což je více než dvojnásobek dosavadního „dvouprocentního závazku“, jeví jako politický luxus a morální hazard. Pro mnoho obyvatel východní a jižní Evropy jde o přímé ohrožení každodenního života.
Zarážející je především fakt, že o tomto zásadním rozhodnutí neprobíhá ve většině členských zemí téměř žádná veřejná debata. Parlamenty hlasují pod tlakem a média místo analýzy opakují oficiální narativy. Slovinsko se tak nečekaně stalo ostrůvkem demokratické kontroly, nebo spíše připomínkou, že obranná politika by měla podléhat nejen vojenským, ale především politickým a společenským kritériím.
Reakce NATO byla chladná, ale nepřekvapivá. Generální tajemník vyzval k „zachování jednoty“ a slovinské rozhodnutí označil za „politováníhodné“. Zároveň se objevily neformální úvahy o tom, že „Slovinsko by mohlo být donuceno změnit stanovisko“. A právě tato slova, jak upozorňuje Fazi, ukazují hlubší problém Aliance, a kterým je její odklon od demokratických principů ve jménu geopolitické síly.
Psali jsme: „Zastavte větrné turbíny a masovou invazi!“, vzkázal Trump Evropě
„Pod potleskem a šampaňským se skrývá rostoucí napětí. Militarizace v době sociálních krizí je politicky toxická,“ popsal Fazi atmosféru summmitu.
NATO se tak podle některých analytiků vzdaluje od svého původního poslání obranné aliance a stále více se přibližuje podobě vojensko-politického bloku prosazujícího expanzivní zájmy.
Slovinská „vzpoura“ může být z historického hlediska vnímána jako epizoda bez důsledků, ale stejně tak může být začátkem hlubšího přehodnocení vztahu mezi občanskými společnostmi a nadnárodními strukturami moci. V době, kdy se západní svět pohybuje mezi krizí identity a nárůstem autoritářských tendencí, je připomínka demokratického rozhodování v otázkách války a míru důležitější než kdy dřív.
Ať už bude slovinské gesto interpretováno jakkoli, Aliance se už nemůže donekonečna vyhýbat otázce legitimity. Militarismus bez veřejného souhlasu není silou, je slabostí v přestrojení.
(Kovář, compactmag.com, obr.: aiko)
