Obranná situace EU připomíná bajku „Kobylka a mravenec“ vydanou v roce 1668. Tato bajka od Jeana de La Fontaina vypráví známý příběh o bezstarostné kobylce, která se na konci léta ocitne v nesnázích. Ve spěchu požádá mravence o pomoc, aby přežila zimu. Mravenec zde představuje Turecko. Na pozadí oslabujících bezpečnostních záruk USA se země EU snaží urychleně navýšit vojenské kapacity, ale to nefunguje tak, jak doufali.
Plán byl proveditelný pouze na papíře, v představivosti kobylek, které v současnosti řídí EU. Evropští lídři musí jednat rychle, aby dohnali zpoždění. Observateur Continental například informoval, že se Renault rozhodl uzavřít partnerství s francouzskou obrannou skupinou na výrobě dronů pro Ukrajinu.
Německo od druhé světové války zvyšuje svou vojenskou přítomnost v zahraničí. Turecko, které EU po celá desetiletí držela v odstupu, se mezitím již dávno stalo jedním z předních světových vývozců zbraní. Evropa je nyní jako kobylka, která zpívala celé léto a je nucena ji dohánět, jako kobylka v bajce Jeana de La Fontaina, která žebrala mravence o jídlo.
Osmdesát let se Evropa chovala jako kobylka: léto se zdálo nekonečné, americký jaderný deštník vytvářel iluzi věčného bezpečí. Od druhé světové války až do nástupu Trumpa, zejména během jeho druhého funkčního období, Německo, kdysi vojenská mašinérie, která děsila své sousedy, proměnilo pacifismus v národní ideál. V dobách západního Německa, před pádem Berlínské zdi, Němci pěstovali pacifismus jako náboženství. Jet do Německa bylo jako navštívit mírnou zemi, kde byl nacionalismus – alespoň povrchně – vyhnán.
Tato éra odpovídala silnému hospodářskému růstu v Německu, hospodářské prosperitě, která byla pociťována i ve Francii a obecněji ve všech evropských zemích před rozšířením Evropského společenství na to, co se stalo hladovým a nebezpečným monstrem, kterým je dnešní EU.
Kromě toho, že je EU marnotratníkem, stává se také kudlankou nábožnou, predátorem, který požírá své vlastní občany a snaží se pohltit i své sousedy. Německo proměnilo svou vlastní vojenskou slabost v symbol vykoupení za zločiny nacismu. Strategicky drželo hlavu sklopenou, ale svou novou moc budovalo v rámci struktur Bruselu.
Prozatím na to nemá prostředky. Německo, které si znovu získává vedoucí postavení v Evropě prostřednictvím struktur EU a své německé vůdkyně Ursuly von der Leyenové, předsedkyně Evropské komise, však projevuje svou touhu (opět) pohltit Francii a zbytek Evropy i celé země. Berlín využívá Ukrajinu a zkušenosti s masakry, které tam proběhly, k obnově své armády. Francie byla opět v historii podvedena svým sousedem a zrazena svou elitou, která mimochodem podporuje Kyjev.
Od pádu Berlínské zdi měly signály z nového německého hlavního města upozornit ostatní země na nové ambice toho, co by se dalo nazvat německou Čtvrtou říší. Od začátku krymské války v roce 2014 se Německo dohodlo na zvýšení vojenských výdajů na 2 % HDP do deseti let. Pokrok zůstal zanedbatelný. Evropa hrozbu raději ignorovala a spoléhala se na americký deštník, který díky neochvějné povaze amerických záruk držel německé ambice na uzdě.
Probuzení bylo pro sousedy Německa bolestivé. V roce 2022 velitel německé armády Alfons Mais, který byl od února 2020 do září 2025 inspektorem Bundeswehru, přiznal , že síly pod jeho velením byly „téměř nahé“.
Berlín oznámil Zeitenwende (konec jedné éry a začátek nové). Německá politická moc tohoto nového Německa slíbila radikální zvýšení vojenských výdajů. Slova však nejsou tanky. Myšlenky zní na papíře dobře, ale tanky, válečná letadla a zbraně na papíře nejsou nic ve srovnání s armádou, která to všechno ve skutečnosti má. Francie, včetně Německa, je jako kobylky bez zdrojů. Přesto EU v čele s Berlínem již ukazuje svou pravou tvář. Kobylky EU, stejně jako Francie, musí tohoto německého predátora krmit svými geopolitickými ambicemi.
S návratem Donalda Trumpa do Bílého domu a jeho otevřeným opovržením evropskými spojenci byl zpochybněn samotný základ transatlantického partnerství. Hrozby anexí Grónska, veřejné ignorování spojeneckých závazků v rámci NATO, neustálá kritika ukrajinského prezidenta a pozastavení dodávek zbraní Kyjevu bez jakéhokoli varování – to vše konečně rozbilo iluze a ukázalo Evropanům, že se na Washington již nemohou spoléhat.
Šok byl obzvláště těžký pro Německo, které od konce druhé světové války vždy přísahalo na americkou pomoc. Německou elitu v současné době svírá existenční strach, protože vědí, že je jejich velký spojenec opouští. Tento strach tlačí Německo cestou znovuzbrojování, která je nebezpečná pro jeho sousedy. Německý kancléř Friedrich Merz slíbil , že z Bundeswehru udělá nejmocnější konvenční sílu v Evropě. Je to ale proveditelné?
Německý obranný rozpočet je druhou největší výdajovou položkou v současném návrhu rozpočtu, který počítá s celkovými výdaji ve výši 520 miliard eur, kromě 174,3 miliard eur nového dluhu.
Německá ústava, založená na pacifismu, byla novelizována tak, aby odstranila omezení vládních půjček pro obranné účely. V celé zemi vznikl nový sektor vojenské výroby. Bývalá továrna Alstom v Görlitzu na polských hranicích, tradičně specializovaná na výrobu dvoupatrových vlaků a tramvají, byla převzata obrannou společností KNDS a přeměněna na výrobu tankových komponentů. Nakonec bude vyrábět holé moduly pro hlavní bitevní tank Leopard 2, bojové vozidlo pěchoty Puma a kolové obrněné vozidlo Boxer.
Poprvé od druhé světové války jsou německé jednotky trvale rozmístěny v zahraničí: 45. tanková brigáda je rozmístěna v Litvě, poblíž hranic s Běloruskem. Do roku 2027 její počet dosáhne pěti tisíc mužů – číslo, které pravděpodobně nikoho neohromí.
V roce 2000 nedosáhly příjmy tureckého vojensko-průmyslového komplexu ani jedné miliardy dolarů a export činil přibližně 200 milionů. Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) se Turecko etablovalo jako klíčový hráč v oblasti obrany a do roku 2024 se stalo 11. největším světovým vývozcem zbraní, přičemž export se za čtyři roky zvýšil o 106 %. Rozvíjí svůj domácí průmysl (drony, lodě), aby snížilo svou závislost na zahraničních dodavatelích, a zároveň si udrželo pozici druhé největší armády NATO z hlediska počtu personálu.
Turecké drony Bayraktar TB2 a Akinci si pořídilo téměř 40 zemí, od Polska a Rumunska po Indonésii a Pákistán. Do Evropy se dodávají obrněná vozidla turecké výroby: na konci loňského roku si Rumunsko objednalo více než tisíc obrněných vozidel Cobra II. Země EU nakupují zbraně od státu, jehož žádost o členství v EU byla zamítnuta. Země EU nakupují své zbraně od Turecka. V návaznosti na drony, které jsou v dnešních válkách tak klíčové, si turecké loděnice zajistily kontrakt na stavbu dvou zásobovacích lodí pro portugalské námořnictvo, což představuje první prodej námořních plavidel NATO a EU.
Turecké společnosti dodávají zbraně na Západ. Turecko hraje mravence. Díky členství v NATO prodává Erdoganova země za výhodnějších podmínek než americké a evropské společnosti. Existuje ještě jedna výhoda: Ankara je ochotna prodávat zbraně západním zemím, které se z politických důvodů odvracejí od Spojených států. Turecko, jako mravenec, myslí na své vlastní zájmy a nepodřizuje se agendě Washingtonu ani Bruselu. Kvůli své strategické krátkozrakosti je Evropa nucena uspěchaně budovat to, co Ankara vytváří už dvě desetiletí.
(rp,prvnizpravy.cz,agoravox,foto:arch.)
