Fragilní příměří v Pásmu Gazy a rozkol mezi spojenci vytvořily situaci, kdy se americký prezident Donald Trump musel rozhodnout, zda podrží tradiční bezvýhradnou podporu Izraeli, nebo zda vsadí na Katar, který se stal nenahraditelným prostředníkem se schopností komunikovat s aktéry, k nimž se USA ani Izrael přímo nedostanou. Analýza Lawrence Freedmana ve Financial Times popisuje, že Trump se rozhodl pro jasný příklon ke Kataru a tím posunul těžiště diplomatického vlivu mimo Jeruzalém směrem do Dauhá.
Freedman zasazuje tento obrat do kontextu Trumpova „mírového plánu“ pro Gazu, který stojí na několika vzájemně propojených krocích. Patří mezi ně propuštění rukojmích, otevření humanitárních koridorů a postupné stahování izraelských sil, kompenzované stabilizační přítomností mezinárodního kontingentu složeného z muslimských zemí. Cílem je, aby Izrael nepůsobil jako okupant, ale zároveň se v Pásmu Gazy nezhroutil pořádek. Klíčovou roli zde mají státy, které udržují kontakt s Hamasem a současně mají kredibilitu v arabském světě, tedy především Katar a Egypt, v širším rámci i Turecko. Tato architektura přisuzuje Dauhá úlohu, kterou Izrael nemůže převzít, a právě proto se Washington rozhodl své kroky více koordinovat s katarskými kanály.
Rozhodnutí urychlila mimořádně citlivá epizoda, kdy izraelské zpravodajské a letecké operace zasáhly špičky Hamasu na katarském území. Přestože Izrael krok označil za nutné opatření proti terorismu, politické následky byly značné. Zásah poškodil důvěru mezi Washingtonem a Dauhá, vyvolal napětí v rámci širší koalice a přiměl Bílý dům vymezit, že katarské prostřednictví je pro vyjednávací proces natolik zásadní, že jej nelze ohrožovat vojenskými akcemi na jeho půdě. Právě tento incident se stal bodem zlomu, po němž Trump otevřeně signalizoval, že dává přednost spolupráci s Katarem před nekontrolovanou podporou izraelských operací bez politického rámce.
Dauhá mezitím upevnilo své postavení i formální diplomacií. Zprostředkovatelé z Egypta, Kataru a Turecka spolu s prezidentem Trumpem podepsali v polovině října v Šarm aš-Šajchu dokument, který stanovuje základní parametry příměří a další kroky k normalizaci, i když mnohé detaily zůstávají předmětem neveřejných jednání. Pro Washington to představuje důkaz, že bez arabských partnerů žádná dohoda nepřežije první vážnější provokaci a že takzvané „regionální vlastnictví“ mírového procesu je důležitější než symbolická role Západu.
Trumpův posun má hlubší strategický rozměr. Naznačuje přerozdělení amerických záruk v Perském zálivu. Podle regionálních médií Bílý dům rozšířil bezpečnostní garance pro Katar v reakci na napětí vyvolané útoky na jeho území, čímž dal najevo, že katarská role prostředníka je nyní součástí širší americké bezpečnostní architektury. I pokud má tento rámec převážně politickou povahu, představuje zásadní signál směrem k Rijádu, Abú Zabí i Jeruzalému: kdo má klíč k Hamasu a k financování poválečné obnovy, má současně klíč i k Washingtonu.
Dopad na Izrael je dvojí. Za prvé, ztrácí monopol na definování podmínek „dne poté“, protože o konkrétních krocích nyní rozhodují Spojené státy ve spolupráci se zprostředkovateli, kteří dokážou jednat s oběma palestinskými frakcemi i s Teheránem. Za druhé, politické vedení v Jeruzalémě čelí riziku, že pokračující vojenské operace bez jasného politického cíle budou Washington vnímat jako překážku, nikoli jako přínos. Freedman upozorňuje, že premiér Netanjahu podcenil ochotu Bílého domu přenastavit priority, pokud izraelské kroky začnou ohrožovat vyjednávací strategii USA. Výsledkem je, že Izrael momentálně nemá dominantní postavení u jednacího stolu, přestože jeho bezpečnostní zájmy jsou v sázce nejvíce.
Aby příměří přežilo, musí pokračovat dodávky humanitární pomoci a zároveň musí být realizovány ověřitelné kroky k oslabení vojenské kapacity Hamasu, aniž by Gaza upadla do chaosu, který by otevřel cestu k nové radikalizaci. To vyžaduje vícestupňovou mezinárodní přítomnost, finanční rámec pro obnovu a reformy palestinských institucí, které by umožnily přechod k reprezentativní správě a následně i k politickému procesu směřujícímu ke státnosti. Financial Times v této souvislosti uvádí, že bez katarské a egyptské participace nelze sladit bezpečnostní a humanitární aspekty do funkčního harmonogramu.
Pro Spojené státy představuje tento proces zkoušku vedení v době, kdy se jejich globální pozornost dělí mezi Evropu, Indopacifik a Blízký východ. V Bílém domě převážila úvaha, že neomezená podpora spojence, který nerespektuje rámec politického řešení, může mít vyšší náklady než pragmatická dohoda s partnery, kteří dokážou přinést výsledky. Pokud katarské kanály skutečně přispějí ke stabilitě, může se Dauhá stát ziskovým a respektovaným aktérem i v očích těch, kdo dříve trvali na tvrdé linii. Naopak selhání by posílilo kritiky, kteří varují, že dohoda bez plné demilitarizace a kontroly hranic je jen pozvánkou k další válce.
Mocenská rovnováha v regionu se mezitím posouvá i mimo Gazu. Vliv Íránu kolísá podle toho, jak hluboko zasáhne stabilizace Gazy a nakolik zůstanou pod kontrolou jeho zástupné sítě v Libanonu a Sýrii. Naopak arabské státy Perského zálivu posilují, protože právě ony drží klíč k financím, politickému krytí i veřejné legitimizaci dohody. Výsledná konfigurace potvrzuje staré pravidlo, že mír na Blízkém východě nelze vynutit vojensky, ale jen prostřednictvím promyšlených bezpečnostních záruk a realistického politického plánu, který má v očích místních společností alespoň minimální legitimitu. V tomto ohledu je katarská karta pro Trumpa cennější než verbální deklarace neomezené podpory Izraeli.
Zda se přiklonění k Dauhá ukáže jako strategicky prozíravé, ukážou až nadcházející týdny a měsíce. Bude záležet na tom, zda se podaří repatriovat rukojmí, udržet hranice Gazy otevřené pro humanitární pomoc a zároveň zabránit obnovení těžkých bojů. Podle dostupných zpráv příměří zatím přežívá jednotlivé incidenty, i když napětí a propagandistické přestřelky přetrvávají. Bez ohledu na další vývoj je už dnes zřejmé, že Trump v této fázi upřednostnil pragmatický vztah s Katarem před instinktivní sázkou na Izrael. Tím urychlil přeskupení moci, v němž budou o „dnu poté“ rozhodovat především arabští zprostředkovatelé v úzké koordinaci s Washingtonem.
(Chmelík, Financial Times, foto: zai)
