Británie čelí zásadnímu strategickému dilematu. Ambiciózní zahraničněpolitické cíle, které se v posledních letech promítly do nákladných vojenských strategií a závazků, narážejí na krutou realitu: království nemá dostatečné zdroje, průmyslovou kapacitu ani vnitřní stabilitu na to, aby je mohlo skutečně naplnit.
V komentáři Britain’s defence delusions, který publikoval prestižní britský server UnHerd, analyzuje Aris Roussinos příčiny současné britské bezpečnostní krize. V jeho slovech: „Británie se ocitla v situaci, kdy prostředky neodpovídají závazkům, protože tyto závazky byly vytvořeny na základě chybných analýz ohledně dosažitelných cílů, dostupných zdrojů a pravděpodobných výsledků.“
Klíčovým pojmem, který autor používá, je takzvaná „grand strategy“ neboli velká strategie, která by měla být založena na poměru mezi cíli státu a jeho reálnými kapacitami. Tato strategie, jak uvádí analytik William D. James ve své knize British Grand Strategy in the Age of American Hegemony, musí být „udržitelným vyvažováním prostředků a cílů“.
Británie se však podle Roussinose dopouští základní chyby: usiluje o cíle, které značně přesahují její skutečné možnosti, tedy tzv. strategického „overreach“. Příkladem je tzv. Indo-Pacific Tilt, strategie zaměřená na posílení britského vlivu v Tichomoří, která měla ambiciózně konkurovat Číně, aniž by Británie disponovala odpovídajícími námořními silami nebo dlouhodobou přítomností v regionu.
Jak kriticky poznamenal parlamentní Výbor pro obranu již v roce 2023: „Základní vojenská přítomnost Spojeného království v indo-pacifickém regionu zůstává omezená a strategie, ke které přispívá, není jasná.“
Profesor Greg Kennedy označil tuto doktrínu dokonce za „drahé prestižní cvičení, které nemá žádný skutečný dopad“.
Ještě alarmujícíjší je fakt, že obranné dokumenty, na nichž se současná britská politika zakládá (zejména Integrated Review z roku 2021 a její aktualizace Refresh z roku 2023), vycházely z chybných předpokladů. Domnívaly se, že Spojené státy zůstanou věrným garantem evropské bezpečnosti, že NATO bude i nadále pilířem kolektivní obrany a že Rusko je dlouhodobě oslabeno.
Dnes je realita opačná. Spojené státy pod vedením prezidenta Donalda Trumpa směřují k oslabení NATO a nevylučují dokonce geopolitické ambice v Arktidě, a to i na úkor svých spojenců. Mezitím Rusko navzdory všem prognózám vítězí na východní frontě, zatímco Velká Británie není ani přizvána k mírovým jednáním.
Citace jednoho z klíčových britských expertů na strategii, Sira Lawrence Freedmana, dnes působí téměř ironicky: „Je těžké si představit, že pošleme divizi do boje, protože Rusko je teď oslabená mocnost,“ řekl v roce 2022. Tři roky poté je právě hrozba ruské síly klíčovým motorem paniky v britském establishmentu.
Psali jsme:
Roussinos přirovnává současný stav Británie ke zchátralému domu, jehož majitelé se rozhodli investovat do luxusního zařízení, aniž by opravili základy nebo střechu. V obranném slova smyslu to znamená, že Británie přeskočila fázi konsolidace, neprovedla potřebné reformy, neposílila průmyslovou základnu a zanedbala vnitřní bezpečnost.
Tento přístup je však neudržitelný. „Než si začnete vybírat tapetu do dětského pokoje, musíte se ujistit, že je dům suchý a stabilní,“ podotýká autor.
Jeho argument je jasný: Británie musí nejprve zpevnit své hospodářské, politické a průmyslové základy, teprve poté se může pokoušet o ambicióznější zahraničněpolitické mise. Jinak jí hrozí, že se zhroutí pod vahou vlastních ambicí.
Přes všechen pesimismus nabízí článek i určitou naději, a to že současná slabost může být příležitostí k přehodnocení. Premiérka Dánska Mette Frederiksen to nedávno shrnula velmi přesně: „Bezpečnost není jen o tom, co se děje na východní hranici Evropy, ale také o tom, jestli se lidé cítí bezpečně ve své čtvrti, když jdou večer domů z práce.“
Británie je ostrovní stát s výhodnou geografickou polohou a může si dovolit stáhnout se do určité míry z přehnaných globálních ambicí, dokud nedojde k obnově jejích kapacit.
Závěrečné slovo autora shrnuje podstatu celé úvahy: „Rizika podfinancovaného dobrodružství ve světě jsou dnes větší než rizika krátkodobého uzavření se do sebe. Dokud nebude struktura pevná a vodotěsná, rozsáhlejší geopolitická rozhodnutí mohou počkat.“
(jar, UnHerd.com, repro: WMC)
