Vladimír Čermák: Jsem naštvanej a leze mi to krkem

KOMENTÁŘ

Řekl bych to přesněji, ale nejsem si jist, zda ono slovo se smí na tomto blogu používat. Jistě ale ten pocit znáte, když si uvědomíte, že vše  je jen marnost  nad marnost.

4. srpna 2014 - 08:00

K tomuhle závěru jsem dospěl  při cestě do lesa na houby. A nebylo to proto, že nebyly, že navzdory  počasí, které je pro ně jako dělané, nerostou. Šel jsem nedaleko od Berouna   do míst,  kam jsem chodil už dříve. Když nebyly houby, měl člověk příjemný pocit  z procházky mezi stromy, kde se různé odstíny  zeleně, hnědě i jiných barev ladně střídaly. Teď jsem se do těch lesů nedostal. Byly už asi před několika lety vykáceny a na jejich místech vyrostla - letos tomu počasí přálo - změť houštin, pichlavých a pálivých rostlin   a bůhvíčeho ještě.  O tom, že by někdo vykácené lesy zrekultivoval, nechal tam vysázet nové stromečky a  staral se o ně(!!), ani nápad. Nebyl to zjevně jediný bývalý les. Jsou jich kilometry, dokonce v místech, kde je rezervace.

Nedávno jsem byl v jižních Čechách za Jindřichovým Hradcem. Tam ještě  lesy mého mládí rostou. Ve středních Čechách  už ne. Nebyl to jediný z důvod k nas….  Moje známá se zúčastnila srazu spolužáků, pomalu už po padesáti letech od maturity v jednom menším městě.  Zaujalo ji, a mne také, jedno téma, které se ještě před několika lety  na podobných třídních mejdanech neobjevovalo, anebo jen zřídka.   Spolužactvo stihlo do své pětašedesátky postavit  domy a přistavit k těm starším  novější části. Pořídili si i děti.

Ale ty děti - v míře nebývalé -  tam nebydlí. Mají trochu jiné cíle. Jsou to slušní lidé, ale nechtějí dožít tady u rodičů v jejich velkých domech. Nechtějí  totiž vůbec žít v této republice.     Naprosto cíleně významná část našich potomků sbalila  či balí své kufry. Už to nejsou političtí emigranti, jako ti z r. 1948, ani politicko-ekonomičtí  z konce 60. let  či převážně ekonomičtí z dob normalizace. Jsou to nasrané děti, které už přestalo bavit poslouchat sliby lidí, kteří se považují za jejich reprezentaci, ale nic nedělají pro to, aby si jich člověk mohl vážit a podporovat je.   Nebaví je ani ti zloději, kteří si v době, kdy zhasla velká Klausova lampa,     dali bez obav na  kradení. Nakradli  miliardy či aspoň mnohamilióny,  a jsou teď ochotni pustit něco z toho, co urvali, na veřejné blaho. Mají už totiž tolik, že to nedokáží sami ani utratit. Chtějí za to  jen málo. Aby je ti, kteří jimi byli okradeni, měli trochu rádi. Vždyť přece - argumentují -  ani ti bohatí tam na západ od nás ke svým velkým majetkům nepřišli poctivě, A lidé si jich tam prý váží!

Možná, že to tak je, ale ti se  stali  bohatými již dávno, před mnoha generacemi. Jaksi se tam na to pozapomnělo. Za to pozapomnění  tam bych venku bych ale stejně nedal ruku do ohně.  U nás to tak určitě není.  Kdo  zde   "miluje" všechna ta knížata, hrabata a bůhvíjakou šlechtu, která si nakradla všeho  po Bílé hoře  spolu s preláty do sytosti, a stále jen mlaskají? Možná se jim obdivuje těch několik  - od nich dobře zaplacených, resp. prodejných - zmetků, kteří jim  dělají tzv. piár.  Krádež zůstane krádeží, a  to i po mnoha generacích.

To je  ale už téma trochu jiné. Vraťme se k těm „našim“ mladším, kteří se rozhodli, že tohle vše nemají zapotřebí. Jsou pracovití a umějí se o sebe postarat. Nechtějí  se  ale jako jejich rodičovská generace  užírat bezmocným hněvem  vůči těm, kteří jim chtějí vládnout. Nelze  se jim  divit. Nikdo už se nenamáhá ani se statistikou, kolik těchto, pro českou společnost nadějných  lidí už žije trvale jinde. Někde jsem četl, ale byl to jen odhad, že jich je přes dvě stě tisíc.  Možná zítra jich bude  už milion!

Před  15 lety jsem dělal výzkum v sedmi západních zemích, kde v té době studovalo již  několik  tisíc  z naší omladiny. Zjišťoval jsem, jak to vypadá s jejich plány do budoucna. Tehdy se chtěla významná, nadpoloviční část z nich  ještě  vrátit. Kdybych dělal ten  výzkum dnes, už bych se zaměřil spíše na to, kolik  z nich dělá vše pro to, aby zůstali trvale "venku".  

Nejde jen o bydlení, o platy, ale jde především o pohodu a klid v duši. Kdo by chtěl poslouchat dnešního premiéra, že je potřeba urychleně zvýšit rozpočet  armády, když  se s nikým nechystáme válčit? Kdo tady chce bojovat s Ruskem?  To snad někdy v roce 1968, ale tehdy to byl SSSR.  Ať si  armádu platí on sám ze svého, když chce svým velkým šéfům udělat radost. Proč si od Švédů pronajímat stíhačky, které hlídkují někde nad Pobaltím  či dokonce nad Islandem? Nelze vyloučit, že on sám už tu blbost, která z takových rozhodnutí vyzařuje, ani necítí.  Možná by ale na to  přispěli   noví miliardáři. Tam bych to pochopil. Proč  vést válkychtivé  řeči  v souvislosti s Ukrajinou, když tato země už dávno  není schopná  řešit své problémy, dát lidem perspektivu a chuť do života v míře, která daleko přesahuje zdejší tragický pocit života. Tedy pocit, jenž začal i u nás převládat  po nástupu  takových lidí jako Topolánek, Fischer, Nečas  či Sobotka do premiérských křesel u  našich mladých – o starších nemluvě.

Ano,  jistě pane premiére - situace jinde může  být ještě  daleko horší. I když se to někomu může zdát neuvěřitelné. Dokonce horší než je u nás. Co jsou ve srovnání s tím, co se tam děje, naše zpustošené lesy? Ostatně už nám ty lesy ani neříkají pane.  Zdevastovaná příroda v podstatě není nic jiného, než  naše vizitka o tom,  jak  žijeme a jak si necháváme sobě vládnout. Jsme prostě nepřizpůsobivá společnost, která si opečovává  svůj  skromný byteček, kde to mnozí mají jako klícku, ale už na společné chodbě - což obrazně řečeno mohou být i ty lesy, kam bychom chtěli jít na houby - je obyčejný bordel. V našich vzájemných vztazích  to také nevypadá lépe. Není se ale co divit. Připustili jsme - šel snad kvůli tomu někdo tzv. do ulic? -  aby se nestydatě kradlo ze společného, aby zde vznikla celá kasta zbohatlíků  Novočechů. Tím se pak uvolnila  pravidla, která dokonce i za komunistů znemožňovala, aby (snad s  výjimkou   řezníků, taxikářů, zelinářů, veksláků  a pézetkářů) se  do vlivných pozic  dostali šmejdi. Dnes už  jedou ve velkém.

Svinstvo, které se odehrávalo nedávno  jen ve vyšších patrech, např.  na úrovni úřadu vlády a na ministerstvech a na velkých úřadech,  je dnes ve velkém reprodukováno i na daleko nižších úrovních.   Třeba na   úrovni vedení samospráv (teď už nejde o bytová družstva, ale sdružení vlastníků), kde obsazují po dohodě  se sobě podobnými  zloději pozice, kde se dá krást aspoň po statisících, když ne po deseti miliónech a více. Ti, co by měli být zavřeni za své hříchy, vědí dobře jakého si mají vybrat advokáty, aby je z toho dostali, co  bude stát  soudce  či prokurátor alias státní zástupce, aby za to nemuseli pykat. Ceník na všechny přestupky a zločiny nahradil právo, občanské i trestní. Dříve se tomu říkaly odpustky. Místo právního státu máme  stát plný zbohatlých právníků, kteří již obsadili všechny klíčové pozice.  Zdaleka to není zásluha jen doc. JUDr. Kindla z plzeňské právnické fakulty.

Myslel si snad někdo, že se to dá před slušnými, mladšími lidmi utajit? Že se dá na ně apelovat, aby neodcházeli pryč a nevčleňovali se  do jiných společností, protože kdo  tady bude pracovat  a tvořit národní důchod, když ti, kteří zde vládnou,  pracovat neumějí   a nechtějí?  Ti přece  mají úplně jiné cíle!  Za těchto okolností může být někdy i  útěk  řešením. Ovšem jen v případě, že Vám nohy ještě slouží.  Řešením ale  může být i epidemie, třebas i Arzheimera. Pak už nám to všechno  snad  bude jedno.        

Vladimír Čermák


Anketa

Který z premiérů podle Vás hájí více národní zájmy své země?