Svátek má: Alžběta

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Jak rozvíjet sport/oviště/? Chaoticky nebo koncepčně?

Asi se shodneme, že žádoucí součástí moderníhoživotního stylu jsou i pohybové a sportovní aktivity a pravděpodobně se domluvíme i na tom, že k provozování sportu jsou potřeba sportoviště.

Ale už tady, na samém začátku, shoda končí. Sport má mnoho podob, a proto ho každý chápeme a vnímáme jinak. Pro jednoho je to platforma pro zdravý vývoj člověka, pro druhého efektivní ekonomická aktivita. Jeden pokládá za nejdůležitější podporovat přirozenou touhu člověka po pohybu a vytvářet podmínky pro rekreační sport, pro druhého je rozhodující reprezentace a dosahování vrcholných sportovních výkonů.

V těchto dnech mě zaujala mediální roztržka ohledně budování strategické sportovní infrastruktury a modernizace sportovních zařízení. MŠMT vypracovalo k tomuto záměru „Koncepci rozvoje sportovní infrastruktury České republiky 2017 – 2025“. Do infrastruktury sportu mají putovat desítky miliard korun. Největším jablkem sváru se stal předpoklad, že část těchto státních finančních prostředků má být určena i na podporu komerčních sportovišť, ve kterých nemá stát žádný vlastnický podíl.

Všichni účastníci sporu ochotně a hbitě snášejí na hromadu podpůrné argumenty a všichni mají, jak jinak, svoji pravdu. První má logicky pravdu v tom, že je správné, aby stát investoval jen do zařízení, která budou jeho a jejichž chod bude moct ovlivňovat a řídit, druhý má svoji pravdu v tom, že neexistuje-li dostatečné množství kvalitních státních sportovišť, pak lidem či organizacím nezbývá nic jiného než využívat ta komerční a že pro stát může být v krátkodobém horizontu podpora soukromých subjektů možná i lacinější. Ale je totořešení skutečně správné a trvale udržitelné?


Vedle už naznačeného problému je ale na stole mnoho dalších otázek, které s ním velmi těsně souvisejí. Komu mají státem dotovaná sportoviště více sloužit,vrcholovému sportu a reprezentaci, nebo spíše mládeži a široké veřejnosti? Kdo je skutečným hybatelem rozvoje sportu, základní sportovní články, tedy i nejmenší kluby, nebo funkcionáři sportovních svazů a manažeři? O co ve sportu se má stát aktivně starat a co má nechat na svobodné vůli občanů? Položit mnoho dalších podobných otázek není složité.  

Stát nyní vypracoval jednu z dalších, ale opět pouze dílčích koncepcí. Prostě se rozhodl nějakým způsobem zdokonalit síť sportovišť, ale je toto rozhodnutí skutečně podložené? Neplánuje investice tak trochu ad hoc? Má podrobně zmapovaný současný stav, opírá se o skutečně reálné podklady a odpovídají jeho záměry potřebám většiny občanů? Jakým způsobem spolupracovalo MŠMT při tvorbě oné koncepce s odborníky?

Zatím jsme jen svědky horlivých diskuzí, ale jsou to diskuze o jednotlivostech, které jsou v daný okamžik sice důležité, takže zaplaťpánbůh za ně, ale neposuzují ucelenou koncepci, protože taková u nás po roce 1989 ještě nevznikla. A i výše uvedená „koncepce“ je jen koncepcí dílčí.

Nejsem staromilec, ale při řešení současných problémů rád hledám inspiraci v minulosti. Potřeba rozvoje sportovišť byla aktuální také ve dvacátých letech minulého století a už tenkrát, po osamostatnění republiky, si uvědomovali, že je třeba občanům sportování umožnit a měli upřímnou snahu starat se o tělesnou výchovu a sport jako o statky nejdražší, přispívající k národnímu zdraví. Několik příkladů z této sto let staré inspirace předložím čtenářovi příště.

Jsem přesvědčený, že dnešní moderní stát by také měl při řízení všech oblastí, tedy i té sportovní, postupovat koncepčně. K tomu je ale potřeba nějakou ucelenou koncepci mít. Koncepce je rozpracování nějakého převládajícího stanoviska (názoru) do dílčích podrobností, prováděcích pravidel atd. Koncepcí může být paradoxně i chaos, tedy rozhodnutí, že žádnou koncepci nepotřebujeme, ale ani taková koncepce není na stole. Stát se občas snaží regulovat, jindy nechává věcem volný průběh, a proto čas od času sklízí od sportující veřejnosti trpké ovoce své nekoncepčnosti.


Je jasné, že státní investice do sportovišť jsou zejména v gesci MŠMT. Budeme-li namítat, jak může vzniknout koncepce, když od roku 1989 se na pozici ministra školství střídají politici v průměrném intervalu kratším než jeden a půl roku, můžeme také zákonitě dojít k absurdnímu názoru, že dlouhodobé a fungující koncepce můžou vznikat pouze v monarchiích nebo totalitních režimech různého typu. S tím ale nelze souhlasit. Lidstvo ještě nevymyslelo lepší společenské uspořádání, než je demokracie. Ano, demokracie (a ta česká obzvlášť) v sobě skrývá nepříjemnou skutečnost, že nic se nedá považovat za trvalé, že každá nová politická a mocenská garnitura může většinu předchozího zrušit či alespoň výrazně změnit atd. V takové atmosféře není skutečně jednoduché vytvářet dlouhodobě udržitelné koncepce. Proto se vytváření a přijímání krátkodobých řešení jeví často jako snadnější. Rezignovat na snahu vytvářet dlouhodobě udržitelné a funkční koncepce je ale cesta do pekel!

Dnes je nemožné, aby kdokoli prosadil svou vůli „silou“, o to důležitější je proto jednat, mít úctu k odlišným názorům, získávat podporu a umět se s ostatními domluvit tak, aby výsledné řešení v lepším případě většině vyhovovalo nebo alespoň aby bylo většinově respektováno.

Kdyby stát dnes měl v oblasti sportu vypracovanou (a samozřejmě předem široce konsenzuálně domluvenou) skutečnou koncepci, ne jen obecnou, nemuseli bychom často stále dokola a bezbřeze diskutovat o tom, co, do jaké míry a jak má či nemá stát podporovat. Bylo by to prostě dané, všichni, jichž se koncepce týká, by věděli, na čem jsou a co mohou očekávat, jaká jsou pravidla, podle kterých se všichni musí chovat, že existují závazné, kontrolovatelné a kontrolované postupy atd. To vše totiž patří k nesporným výhodám všech skutečných, na reálných základech postavených a s dobrými úmysly realizovaných koncepcí.  

Nikdy není pozdě a nevím jak vy, ale já bych takovou koncepci určitě uvítal.

Zdeněk Ertl