Na svých předvolebních webových stránkách Jan Fischer hovoří o tom, jak chce hájit zájmy naší země. Bla bla bla. Jan Fischer chce asi za každé okolnosti hájit zájmy naší země. Momentálně je hájí v Evropské bance pro obnovu a rozvoj a bude je zřejmě hájit i v jakékoli jiné funkci, jakou do konce svého života ještě vystřídá.

Z jeho premiérského úřadu si nepamatujeme zhola nic, což bude zřejmě přesně ten důvod, proč je tak v oblibě v žebříčcích popularity (i když ani těmto žebříčkům nemůžeme moc věřit, neb i ony jsou součástí virtuální reality našeho matrixového systému).

Vlastně ano, na dvě věci si pamatuji. Na to, jak v pořadu Jana Krause vysvětlil, že si kvůli historii své rodiny vyšlápl na "extrémisty a radikály" a vůbec mu nebylo divné, že nerespektuje nezávislost soudní a výkonné moci. Druhá věc, která se mi v souvislosti s jeho premiérováním vybaví, je mezinárodní konference o holokaustu, s ní související Terezínská deklarace vyzývající k navracení nacisty zabaveného židovského majetku a konečně vznik tzv. Evropského institutu odkazu šoa.

Když jeho krátké angažmá skončilo, odskočil si jako správný světoběžník do Londýna, třebaže se dušoval, že se nechce vrátit k ničemu jinému, než ke svým statistickým číslům. Ale proč ne - banka, to jsou taky jen taková číslíčka, z prstu vycucaná, ničím nekrytá, fiktivní, virtuální číslice.

Leč Londýn se omrzí a protože se brzy uvolní flek prezidenta unijního protektorátu Česká republika, proč to nezkusit tam? Jan Fischer se sice bude muset uskromnit, se svým příjmem bude muset jít dolů (z 8.217.000 ročně na 2.457.000 ročně), ale zase za tu prestiž to stojí.

A tak jako jediný z asi desítky kandidátů zahájil už před několika měsíci masivní kampaň a média nám pana Fischera cpou horem dolem, až máme pocit, že jeho zvolení je nevyhnutelná danost, osudová nevyhnutelnost a snad ani netřeba k těm volbám chodit - on zkrátka vyhraje.. .

Méně se ale ví, že ještě před volbou prezidentskou Jan Fischer, kterého politika nikdy nezajímala (jen ta číslíčka) a k funkci premiéra se nechal jen přemluvit (byla to taková oběť), kandidoval do parlamentu. Ale ne jen tak ledajakého. Do Evropského židovského parlamentu.

Že jste o něm neslyšeli? To je v pořádku. Až na stručné zmínky v okrajových médiích to je skutečně tak - Evropský parlament je běžným lidem ukradený a Evropský židovský parlament je ještě větší šaškárna, o jejíž existenci ví jen fajnšmekři. Ani Židé sami netuší, co si o něm mají myslet a mnozí z nich se od něj i distancovali, jak si ještě ukážeme. Ale když ta možnost tady je, proč to nezkusit? Tak já to zkusím, Danuško, jo? Třeba to vyjde...

A tak na podzim 2011 probíhaly od 18. října do 15. prosince volby do Evropského židovského parlamentu, volilo se on-line po internetu a volilo prý na 400 tisíc lidí, kteří mají zastupovat židovské komunity ze 47 zemí, převážně evropských, ale ne nutně (najdeme mezi nimi Kazachstán, Uzbekistán, Azerbajdžán či Litvu). Z každé země bylo navrženo několik kandidátů a vybrán takový jejich počet, který poměrově odpovídá velikosti tamní židovské menšiny. Výsledkem je evropský "knesset", který má, stejně jako ten izraelský, 120 členů.

Za Českou republiku kandidovali tito pánové, resp. dáma: David Altprager, Aaron Gunsberger, Tomáš Kraus, Vasil Sadocha, Jiří Daníček, Karol Sidon, Daniel Kumermann, Dani Kolsky a Irina Shelly Gilmanová.

A Jan Fischer.

Nezvítězil. Nevadí. Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Vyhráli širší veřejnosti neznámí Irina Shelly Gilmanová (jednatelka společnosti For You Centre s.r.o), Dani Kolsky (jednatel společnosti Ting s.r.o) a Vasil Sadocha (soudní tlumočník jazyka ukrajinského a ruského).

Tím bychom mohli tuto kapitolu klidně uzavřít. Jenže. Zajímavé je říci si, co vlastně Evropský židovský parlament je a pak také položit jednu otázku panu prezidentskému kandidátovi.

UKRAJINSKÉ DUO

Po zmíněných podzimních tříměsíčních volbách došlo letos v únoru k ustanovení Evropského židovského parlamentu (European Jewish Parliament - EJP) a v květnu pak proběhlo jeho první valné shromáždění. Sál k této slávě byl laskavě poskytnut Evropským parlamentem v Bruselu.

EJP své poslání definuje jako lobbing za zájmy Židů a židovského státu, a to jak prostřednictvím klasického Evropského parlamentu, tak i skrze další evropské instituce. Témata lobbingu jsou nasnadě - blízkovýchodní konflikt, právo Izraele na existenci v jeho stávajících hranicích, otázka Sýrie, Íránu, integrace Ukrajiny do EU, problematika vzrůstajícího evropského antisemitismu a nacionalismu.

Čím se EJP liší od podobných organizací, které rostou jako houby po dešti (Světový židovský kongres, Euroasijský židovský kongres, Evropský židovský kongres a mnohé další)? Podle ruských autorů, kteří si tohoto tématu všímají (například ruský publicista Ales Bolynskij) jde jen a pouze o boj o vliv v rámci světového židovstva. EJP je totiž politickým projektem dvou bohatých ukrajinských magnátů - Igora Kolomojskovo a Vadima Rabinoviče, kteří potřebují platformu pro své smělé plány.

Sami Židé mluví o netransparentnosti voleb, o tom, že se do tohoto parlamentu dostaly osobnosti, které o židovských problémech nic nevědí (sportovci, hvězdy showbyznysu apod.) či o podivném zastoupení postsovětských republik v tomto orgánu, třebaže nese přízvisko evropský.

Celkem přesvědčivě pak mnozí Židé argumentují tím, že takto pochybně utvořený orgán, jakým EJP je, nereprezentuje ani zdaleka zájmy všech Židů, ač se tak tváří, ale jen a pouze tvůrců tohoto projektu, v němž jsou daní "poslanci" pouhou stafáží, která má sloužit k pozdvihnutí prestiže obou velkopodnikatelů. Ti se nyní mohou chlubit naoko vlivnou organizací, vystupovat za ni a zvýšit tak svoji váhu na mezinárodních fórech a při všemožných jednáních.

Není totiž žádným tajemstvím, že tito dva dobrodruzi se nejprve snažili ovládnout Evropskou radu židovských komunit (když prý v roce 2010 tehdejšímu vedení nabídli 14 milionů dolarů, když jim organizaci se čtyřicetiletou historií přenechají). Až když se tento nápad nepodařil (Rada se koupit nenechala), rozhodli se jít cestou vytvoření vlastní alternativní organizace. Jedno, že jich jsou podobných mraky, založíme další. Co ještě nemáme? Parlament. Evropský židovský parlament. I proto slouží EJP v praxi spíše k rozdělení evropského židovstva a představitelé zmíněné podvedené Evropské rady židovských komunit zaslali proto Evropskému parlamentu a dalším představitelům EU dopis, ve kterém je nabádají, aby EJP nebrali vážně a vnímali ho jen jako osobní byznys dvou podnikavců.

Těm se ale přitom nadmíru daří. Po dohodě s kazachstánským miliardářem Aleksandrem Maškevičem ovládli navíc i Euroasijský židovský kongres (EAJC) a oslabili pozici konkurenčního Evropského židovského kongresu (EJC) Vjačeslava Kantora (to je ten, který u Petra Nečase lobboval za to, aby Nečas pomohl prosadit zrušení řecké ultrapravicové formace Zlatý úsvit) nebo Světového kongresu ruskojazyčného židovstva vedeného Borisem Špigelem. Mají tedy dobře našlápnuto získat si pověst mluvčích zájmů evropských Židů, jakkoli ti samotní proti tomu protestují.

Tento komentář by ale nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o duchovním pozadí EJP, alespoň tak, jak o něm píší někteří publicisté v ruskojazyčném prostoru. EJP má být totiž více než jen podnikatelský záměr. Má své náboženské zaměření, protože za ním stojí ortodoxní chasidská sekta, tzv. Chabad, věřící ve vyvolení židovského národa a v příchod Mesiáše, který je třeba uspíšit za každou cenu. Podle některých autorů je konečné osvobození židovstva příchodem Mesiáše možné urychlit nějakou velkou židovskou tragédií, třebas i uměle vyvolanou. Tvůrcům projektu EJP a jejich duchovním rádcům (rabínům) by se prý totiž líbilo, kdyby se Židé z celého světa pod tlakem shromáždili v Ukrajině, která má v celém plánu hrát velkou roli. Oba magnáti ji vidí jako bezpečné útočiště pro Židy v případě, že by stát Izrael v blízkovýchodním prostoru přestal existovat a to jak z demografických příčin, tak kvůli případnému válečnému konfliktu - navíc podle ortodoxních rabínů není Stát Izrael dílo Jehovy, ale nepokorných ambiciozních sionistů. Kdežto Ukrajina... Ta naproti tomu skýtá netušené možnosti. Je to historická oblast, ze které většina současných Židů pochází (chazaři), velká část ekonomiky této země je prý pod židovskou kontrolou a židovská komunita je zde tak silná, že když zde byl na návštěvě Šimon Peres, izraelský prezident, užasl a nevycházel z údivu, když viděl, co vše se tu podařilo jeho souvěrcům vybudovat. Pro zdar tohoto plánu je ale klíčové udržet Ukrajinu ze sféry nevyzpytatelného Ruska a proto se prý magnáti budou snažit lobbovat za její připojení k EU, tedy z vlivu Ruska ji vymanit.

Tolik alespoň z ruských zdrojů.

A CO FISCHER?

A co s tím vším má společného Jan Fischer? napadne teď každého soudného člověka. Asi nic. Do EJP se nedostal a nejspíše o jeho pravých cílech ani nic nevěděl a neví. Je to typ kariéristy, který vstoupí kamkoli, z čeho něco zajímavého kápne.

Přesto bychom se mohli (a měli) pana Fischera zeptat, komu patří jeho loajalita. Jakému státu, jaké zemi, jakému národu? Chce být zástupce České republiky, nebo své menšiny? Chce hájit zájmy české, nebo své menšiny?

Dá se namítnout, že o kandidaturu nestál, že ho pouze někdo nominoval (tak se ostatně při oněch volbách v několika případech stalo) a že se tam tudíž ocitl omylem. Ale ti, kteří se svou kandidaturou v tomto pochybném orgánu nesouhlasili, se od ní distancovali a dali svoji nespokojenost s uvedením svého jména najevo. Nic takového jsme ale od pana Fischera neslyšeli.

Pro jistotu jsem se ho na to přeptal. Kandidátovi, který má tým, zázemí, kanceláře, kampaň a tiskové mluvčí, jsem poslal jednoduchý dotaz s pár otázkami na toto téma.

Odpověď nepřicházela celých deset dní, ani po mé urgenci. Když už jsem měl komentář hotový, přišla na poslední chvíli odpověď jeho tiskové mluvčí. Pořádně mi zamotala hlavu:

"Prověřovala jsem vaše informace, ale nejsou správné - pan Fischer do této instituce nikdy nekandidoval (tzn. ani aktivně ani na návrh někoho jiného)," odpověděla Jana Víšková.

Podivné. Jeho jméno lze přitom na stránkách najít (http://www.eju.org/survey), pro jistotu jsem si i udělal printscreen těchto stránek.

Někdo se tedy mýlí. Buď internet, nebo pan Fischer.

A nebo si pan Fischer myslí, že to je podružná otázka, na níž lze odpovědět ledabyle.

Já si to nemyslím. Když chce někdo kandidovat na českého prezidenta, nestačí si do loga kampaně pokrytecky zakomponovat v trikolóře provedený symbol lípy, českého národního stromu. Chce to, aby lidé věděli, že se kandidát s jejich národem skutečně identifikuje - a to nejen v předvolební kampani, ale celým svým životem.

Pokud ale kandiduje do paralelních politických struktur typu Evropského židovského parlamentu (ono navíc ani není jasné, proč by Židé měli mít svůj vlastní celoevropský parlament, pokud jsou skutečně integrování do svých zemí), pak se logicky nabízí otázka, jaký je páně Fischerův skutečný program a o co mu skutečně jde.

Nechci mu sahat do svědomí, ale měl by si vybrat, na jaké židli chce sedět. Aby nedopadl jako česko-německo-židovský básník 19. století Isaac Salomon (Siegfried) Kapper, který napsal sbírku českých básní, kde se vyznával z lásky k českému národu a přitom v nich nepřestával opěvovat Jeruzalém.

Velký novinář Karel Havlíček Borovský mu tehdy ve své kritice oné sbírky (a kritice jeho rozpolcenosti) vzkázal následující:

"Jedním okem dívaje se na Jeruzalém, na zaslíbenou zemi, hledí druhým do niv českých a praví, že je miluje, patrně však vysvítá z jeho zpěvu, že miluje něco jiného svého, což i přirozeno, a proto chvalitebno jest. Nač si tedy činiti násilí a nutiti se k milování české vlasti a Čechů?! Však my se sami dost dovedeme milovati... (...) A že nelze zároveň míti dvě vlasti, dva své národy a dvěma pánům sloužiti, toť bohdá dokazovati nemusíme..."

Adam B.Bartoš