Svátek má: Simona

Komentáře

„Sarajevo“ po česku

Dalo se očekávat, že dvacáté výročí tzv. Sarajevského atentátu vyvolá nespočet komentářů, více či méně autentických vzpomínek aktérů i spekulativních hodnocení ve smyslu: co by dnes bylo, kdyby nebylo Sarajeva,

nebo naopak kde bychom byli, kdyby před dvaceti lety vyšel záměr Ivana Pilipa a Jana Rumla zbavit zemi definitivně moci a vlivu Václava Klause.

Myslím, že právem jsem se obával, že drtivá většina podobných úvah bude motivována i laděna osobně, nikoli věcně. Stejně, jako i samotný Sarajevský atentát měl patrně z veliké části důvody spíše osobního rázu, než objektivní příčiny ekonomické či politické. Sarajevský atentát totiž nebyl jen atentátem na osm předchozích polistopadových let, ale z velké části pokusem vymazat z nich osobu a činy Václava Klause. Byla to snaha jeho nejbližších spolupracovníků z řad tehdejší ODS vymanit se z jeho stínu a emancipovat se, či – dosáhnout na nejvyšší vrchol, chcete-li.

K (jistě nejen mému) překvapení však kulaté výročí českého „Sarajeva“ nevyvolalo téměř žádnou mediální, natož odbornou reflexi. Jako by se „ti, co spolu pořád ještě mluví“, dohodli, že nejlepší cenzura je cenzura mlčením. „Sarajevo“ nebylo, a tedy jako by ani Klaus nikdy nebyl. Na obrazovky už ho moc nepouštíme, hraje si se svými věrnými v zámečku na Hanspaulce na kapitalismus, a my, ti dobří, budujeme světlé zítřky. To tak, aby nám překážela nějaká nevhodná reminiscence. Nebo snad dokonce připomínka našich vin či slabostí. Jak to říkal major Terazky? Kášňu popíliť! Vzpomínku na Sarajevo jakbysmet. Jenže ono to nejde. Událost se stala a její plody sklízíme dodnes, a asi budeme i nadále.

Pojďme tedy zpět rovnýma nohama do historie. Jako první odstartoval tuto politickou a poté i společenskou erozi Josef Zieleniec, až do té doby považovaný za Klausova „beneše“, tedy velmi blízkého souputníka starajícího se o zahraniční věci, aby se muž č. 1, tedy Klaus, mohl zabývat věcmi domácími. Zieleniec mnoho měsíců před „Sarajevem“ veřejně vystoupil s ideou „rozkračování“ (tedy opuštění jasně profilovaných pravicových pozic směrem k efemérnímu a pomyslnému „středu“) ODS už půl roku před Sarajevem. A jak už dnes víme, navázal na něj svým směřováním ODS jako „catch-all-party“ o pár let později budoucí předseda Mirek Topolánek, ten, jehož přičiněním se z kdysi silné a čitelné konzervativní strany stal výtah k moci pro mnohé, pro něž slova idea a ideologie, důslednost a principy, loajalita a soudržnost neznamenaly víc, než šumění deště.

Zieleniec v tom roce 1996 a hlavně 1997 (z funkcí místopředsedy ODS a ministra zahraničí odstoupil v říjnu toho roku, měsíc před „Sarajevem“, což nelze chápat jinak, než jako „výstřel z Aurory“) vábil spíše body pro svůj budoucí domnělý primariát, než skutečné širší voličské zázemí. Šlo tedy hlavně o jeho osobní ambice, a až potom – snad – i o nějaké programové cíle. U Ivana Pilipa a Jana Rumla, kteří byli obsazeni do hlavních rolí samotného „Sarajeva“, už o ničem podobném nemůže být ani stínu pochybnosti. Stejně jako ani od jednoho z nich jste nikdy nemohli slyšet ani slůvka o nějakém programovém zaměření. Důvod je prostý? O žádný nový program nešlo.

Samotný průběh událostí je dobře znám. Po volbách roku 1996 byla ustavena chatrná vláda ODS-ODA-KDU/ČSL, jíž sice velel Václav Klaus, ale představitelé menších koaličních stran se stále víc emancipovali a vynášeli na veřejnost rozmanitá vlastní stanoviska, odlišná od dohodnutých kolektivních koaličních či vládních postojů. Proslul tím zejména předseda lidovců Josef Lux, jenž vytýkal zbytku koalice (ale hlavně Klausovi) „přílišný liberalismus“ a v září 1997 prohlásil, že nezmění-li se politika vlády, změní se vláda. V pátek 28. listopadu 1997 předstoupili před novináře vlivní členové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip. Přečetli předem připravené prohlášení, v němž vyzvali Václava Klause k odstoupení z čela ODS. A právě proto, že Klaus byl zrovna v té době pracovně v Sarajevu, hovoří se o této události jako o„Sarajevském atentátu“. Tato událost odstartovala do té doby nejtěžší politickou krizi v historii samostatné České republiky.

Pilip s Rumlem jednali bez nejmenší pochybnosti v souladu s Josefem Luxem, a samozřejmě presidentem Václavem Havlem. Havlův negativní vztah k Václavu Klausovi byl všeobecně znám, o minimalizaci jeho vlivu se Havel pokusil již mnohokrát předtím - například prosazoval, aby Klaus nebyl na volitelných místech kandidátky do Parlamentu, nechtěl jej jmenovat ministrem financí (chtěl jej odsunout do České národní banky, tedy mimo exekutivu) atd. Sarajevo byl Havlův triumf, jenže jen krátkodobý. Klaus sice padl, musel opustit post premiéra, byla jmenována prozatímní vláda v čele s bankovním úředníkem (a jak se později ukázalo, spolupracovníkem StB) Josefem Tošovským, ale následné volby, od nichž si Havel sliboval definitivní likvidaci Klause z čela české politiky, dopadly překvapivě: ODS se stala druhou nejsilnější stranou.

Formálním důvodem této demonstrace „antiklausismu“ v jeho vlastních řadách byly nesrovnalosti ve financování ODS. Objevila se jména černých sponzorů, či spíše bílých koní v rouše sponzorském (faktická identita původce peněz pro stranu byla známa brzy). To je pochybení jistě mocné a neomluvitelné, ale vyvolává i protiotázku: Jak asi byly (a dodnes jsou) financovány jiné strany? Proč nikdo nezkoumá stejně důsledně stranické kasičky a nevyndává odtamtud jména různých developerů, spekulantů, právnických kanceláří či polostátních firem, mohutně financujících strany odleva doprava a odshora dolů? Protože tak nezní úkol dne.

Tehdejší úkol dne byl jasný: Označit veřejného (společného) nepřítele (Klause), a zlikvidovat jej. Málem se to podařilo, nebýt rozumu Miloše Zemana, který s Klausem o půl roku později uzavřel Opoziční smlouvu, díky níž se další čtyři roky republika vzpamatovávala z prožité krize, dokončila privatizaci bankovního sektoru, vytvářela investiční příležitosti, a hlavně neprožívala jednu vládní krizi za druhou, což byl pak osud všech dalších vlád de facto až dodneška.

A že se ve volbách poražení protagonisté „Sarajeva“ snažili: vyvolávali různé de facto protistátní akce typu Impuls 99, Děkujeme odejděte, Cesta změny – a především slovutné „krize v České televizi“, která se tvářila jako boj neohrožených novinářů za svobodu slova, ale byla to ve skutečnosti snaha ve volbách poražených politických trpaslíků skrze média dobrat se role mocenských obrů.

A nezapomeňme také na časově víceméně souběžnou likvidaci a dosud ne zcela jasný a prošetřený „run“ na IPB, který kdosi výstižně nazval „loupeží za bílého dne“. Do největší investiční banky s nejrozsáhlejší retailovou (klientskou pobočkovou) sítí v republice napochodoval policejní Útvar rychlého nasazení (příhodně zkracovaný na URNA), vyhnal odtamtud právoplatné manažery a za patronace ministrů financí a vnitra předal banku do rukou tehdy spíše marginální ČSOB. Na to už se také dnes rádo zapomíná, ale kromě toho, že v té akci šlo o opravdu velké peníze, byla to také demonstrace moci. Té moci, která se hned po odchodu Zemana z premiérského postu v roce 2002 spolčila s pohrobky „Sarajeva“ a vytvořili nejméně stabilní vládu v celé naší polistopadové historii. Všechno se vším totiž souvisí…

Mimochodem, nejbližším spolubojovníkem Josefa Zieleniece ze sarajevských dní byl jistý Petr Kolář, tehdy diplomat umístěný tuším ve Švédsku. Nepřipomíná vám to jméno něco? Jistě, je to týž Kolář, který založil a diriguje spolek Evropské hodnoty, a který se ještě před rokem domníval býti vhodným pretendentem na post hlavy státu. Svět je tak malý!

Není od věci si optikou všech těchto souvislostí připomenout nejen dvacáté výročí Sarajeva, ale hlavně se zamyslet nad téměř dekádou vývoje české politické scény před Sarajevem a dvaceti lety po něm. Hlavní a fatální boj (jakkoli pod různými vlajkami a s pokaždé jinou frazeologií) se tu totiž už od roku 1989 vede o smysl a obsah politiky a o to, má-li být politika praktickým způsobem, jakým se naplňuje ideologie, myšlenkový program, nebo jen pragmatickou exekutivní cestou k dosahování krátkodobých jednoduchých cílů zaměřených na parciální, třeba ekonomické či sociální otázky, ale bez hlubšího zakotvení v nějaké soustavnější ideové základně. A – jak již bylo řečeno – zda politika není jen kariérním elevátorem vedoucím ke zdrojům moci a peněz, samozřejmě bez ohledu na něco tak obnošeného, jako jsou myšlenky, ideje. Jestli tedy dnešní politika není vlastně jen právě nepříliš vzhlednou a pramálo voňavou rostlinou, jež vyrostla ze semen zasazených Havlem, Pilipem, Rumlem a všemi dalšími v období „Sarajeva“.

Mluví se o tom, že současné politické strany, a to často i na západ od našich hranic, trpí zoufalým nedostatkem ideologického zázemí, jsou jen hybnými mechanismy pro každodenní pragmatickou politiku, nikoli dveřmi otevřenými do budoucnosti, v níž bude narýsován nějaký jasný názor na další společenský vývoj a jevy, které mu prospívají či naopak jej brzdí. Jako by dnešní politika nepotřebovala ideologii, zbavila se této zdánlivě obtížné veteše jako břemene z 19. století (včetně již poněkud vyčichlých názvosloví z období 2. internacionály), ale ničím novým je nenahradila. Jenomže – prostě řečeno – z toho plyne, že dnešní politika má sice objemné a těžké tělo, ale téměř žádné myšlenkové, chcete-li ideologické nohy, na nichž by stálo. Domyslíte-li si to do důsledku, pak křehkost ideových nohou může způsobit, že se politika jako pragmatický výkon moci sesuje na jednu hromadu a na ní zůstane ležet. Protože bez těch nohou nemůže nikam jít.


Potíž je v tom, že absence ideologie protagonistům „Sarajeva“ nijak nescházela, naopak – právě oni ideologii považovali za břímě, které překáží rychlejšímu a efektivnějšímu výkonu moci. Protože ideologie sice dává odpovědi na základní otázky a recepty k jejich řešení, ale zároveň vyvolává pochybnosti, a tím i zpomaluje a brzdí. Ideologická řešení jsou těžkopádnější – jenomže jsou zároveň promyšlenější, a tedy hlubší. Typickým příkladem člověka skrz naskrz ideologického, je Václav Klaus. Proto muselo dříve či později dojít k Sarajevu.

Před pár lety na jedné politologické konferenci na téma reflexe vývoje české pravicové politiky zazněla klíčová teze z úst někdejšího rektora Vysoké školy Cevro Miroslava Nováka. Řekl zhruba toto: Politická pravice je v krizi témat. Dlouhá léta byl hlavním kánonem pravicové ideologie volný trh. Proti tomu stál kánon socialistů vtělený do slova „znárodňování“ (v inovované verzi „solidarita“). V okamžiku, kdy obsahově zřejmé „znárodňování“ začalo mizet z programu socialistických stran v civilizované části světa a bylo nahrazeno velmi relativním, mnohoobsažným, a proto často bezobsažným klišé „solidarita“, ztratila politická pravice své hlavní téma.

Levicové strany (a zdaleka nejen tehdejší labouristický premiér Tony Blair, i když on v tom byl první a nejdůslednější) uznaly, že ekonomický liberalismus je realistickým odrazem vývoje soudobé světové ekonomiky, volný trh je skutečností, která přináší víc výhod než nevýhod, a to i v sociální oblasti. Proto se levice začala v ekonomické politice chovat rozumně, vlastně pravicově. Zároveň ale protagonisté levice vyrazili na půdu témat týkajících se lidských práv a svobod. Rozmanité reglementace, jimiž je tak typická Evropská unie a její administrativa, jsou ryze levicového původu.  Menšiny, národnosti, multikulturalismus, ekologie atd., to je právě ten půdorys, kde pravice se svými stanovisky fatálně zaspala, protože to za témata prostě vůbec nepovažovala. Dnes nemá téma skoro žádné. A vymezovat se proti vlastně na první pohled sympatickému (jakkoli často demagogií čpícímu) slovu „solidarita“, vypadá nebezpečně asociálně. Na tak tenký led se pravice v tradičním smyslu neodvážila vydat.

Následek toho je zřejmý: mnoha lidem se dnešní tzv. postmoderní doba jeví tak, že žádnou ideologii nepotřebuje, protože má soubor jaksi všeobjímajících témat, která je jen třeba praktickou (pragmatickou) exekutivní politikou spravovat a řešit. A to je koncept mnohem víc nahrávající levici s jejím pokrokářstvím, než pravici a jejímu konzervatismu. Proto také když kdykoli v posarajevském období, a mohl být i v roli hlavy státu, vystoupil Václav Klaus s nějakou ideologicky vyfutrovanou kritikou například módního environmentalismu, stal se ihned hromosvodem kolektivního politického a mediálního nesouhlasu. Ne proto, že by hlásal bludy, ale proto, že je měl zdůvodněné ideologicky.

Pokud je tedy výročí Sarajeva v něčem poučné, pak jsou to dvě věci. Zaprvé bylo vyhraněným důsledkem dlouhodobé tendence zaměňovat věcná a osobní témata a zájmy, a za druhé bylo prvním a, jak se poté mnohokrát ukázalo, zdaleka ne posledním střetem mezi skupinou, která tvrdí, že politika životně nutně potřebuje ideovou základnu, a těmi, kdo hlásají naopak, že ideologie je brzdou politiky jako technického výkonu moci. Je zjevné, že oba spory v našem politickém diskursu žijí s neztenčenou silou a s největší pravděpodobností dokážou vyvolat ještě nejednu politickou krizi a nejedno kataklyzma. Stačí se podívat na výsledek nedávných voleb. Kde tam budete hledat střípky nějaké ideologie? A není ten výsledek právě nejjasnějším důkazem toho, že se ideologie ve smyslu prosazování demokratických idejí, tedy jako protiklad jakýchkoli forem autokracie) z naší politiky vytrácí? To by ale zároveň znamenalo, že přepouští své místo ideologům nějaké příští generace, kteří svými „idejemi“ podloží docela novou politiku, na jakou jsme po listopadu 1989 přece jen už nebyli zvyklí. Buďme si však jisti, že demokratická politika to s nejvyšší pravděpodobností nebude.

Petr Žantovský
parlamentnilisty.cz