Svátek má: Milena

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Tak nám schválili restituce

Asi tak nějak by to dnes řekla posluhovačka panu Švejkovi mazajícímu si opodeldokem kolena trpící revmatismem, až by se dověděla o výnosu Ústavního soudu z 3. 6. 2013 k stížnosti proti zákonu č. 428/2012 o církevních restitucích.


Informovala by jej tak o události, která má – stejně jako v roce 1914   jedna z tehdejších událostí - šanci v budoucnu změnit naše životy, i když je už o 99 let více. Švejk by se asi zeptal: „A který restituce, paní Müllerová?“ a možná by si nevzpomněl na Ferdinanda, který byl zastřelen v Sarajevu, ale na toho, jehož jméno bylo spojeno s jiným restitučním ediktem, s Ferdinandem II., kdysi známého císaře, zrzavého a poťouchlého, věčně se usmívajícího a hlavně zlého skrčka  odchovaného jesuity v Ingolstadtu. Na toho samého, který se ráno, když se probudil, nejdříve dvakrát pomodlil, pak šel na mši, zbičoval se, aby vyhnal ze sebe sexuální napětí a udělal i kdovíco dalšího, aby byl správným katolickým císařem (během dne takových podivností dělal více). Byl to ten samý Ferdinand, který v r. 1629 podepsal jesuity připravený zákon, který měl nejvyšší možný vliv a dopad na geopolitické události nejen 17. století, ale prakticky na celý novověk (tzv. restituční  edikt). Následně to vedlo k dalšímu rozpoutání už 11 let trvající třicetileté války, vedle které celá první světová válka (ale i ta druhá) byla jen slabým odvarem hrůz, které postihly lidstvo XX. století. Nešlo přitom o nic jiného než o církevní majetek.  

Švejk ale tohoto Ferdinanda asi neznal, i když se od svého bratra profesora mohl o něm také dovědět. Kdyby však žil dnes, tak by mu poručík Dub připomněl, že až ho pozná, tak bude pozdě. Dubovo úsloví si asi připomeneme, až budeme muset zaplatit restituce, které nikdy skutečnými restitucemi nebyly a nebudou. Jde o sprostou a neobyčejně rozsáhlou krádež zasluhující název „evropská loupež tisíciletí“. Ti, kteří se nechali slyšet, že nakradené má být vráceno, měli ovšem pravdu. Problém byl jen v tom, že tentokrát v případě církevních restitucí šlo o to, jak vrátit nakradené zloději. Až se tato praxe promítne do trestního řádu, může to mít zajímavé dozvuky. Ústavní soud je ústavní soud. Okradení se budou divit, až soudy budou vracet jejich původní majetek těm, kteří ho ukradli, protože ho přece následně vlastnili. A ti, kteří ho  jako původní vlastníci (lhostejno zda před 70 lety či před čtyřmi stoletími)  budou požadovat zpět, půjdou do vězení. Chtěli tak přece ukrást novému vlastníku své původní věci jeho oprávněný majetek a překáželi tomu, aby nakradené bylo vráceno tomu, kdo byl jeho posledním majitelem.

Historii  tohoto podvodu lze shrnout do následujícího expozé:
Církev poté, co se po Bílé hoře 8. 11. 1620 dostala do neobyčejně výhodné pozice vítěze tzv. české války (někdy i česko-falcké), mohla žádat o restituce  církevního majetku, který ji byl v přechozích dvou staletích odňat. Neudělala to ale, přestože ji čeští stavové stačili po defenestraci 23. 5. 1618 zkonfiskovat jako českému státu nepřátelské organizaci nábytek arcibiskupa Lohelia. Jinak totiž nebylo co konfiskovat. Vše ostatní už církev předtím ztratila. Dílem se na tom podíleli i husité, ale jejich ničitelské aktivity skončily u nevelkého počtu  vypálených klášterů a kostelů. Více si ukradl z majetku církve tehdejší arcibiskup  pražský Konrád z Wechty, který si zlaté a jiné monstrance a jiné předměty odvezl při útěku z Prahy do Míšně. Ještě více si z tohoto majetku sebral císař a pozdější český král Zikmund Lucemburský. Ten financoval ze zástav církevního majetku spřízněným katolickým pánům i z cenných kovů  z roztavených  sakrálních i jiných předmětů křižácká vojska, která se marně v letech 1420-1431 pokusila porazit husity. Přesto těch majetků, hlavně nemovitých, zůstalo církvi tehdy ještě dost. Nikdo z kališníků ji ale už neplatil desátky a církev, které z původních obyvatel Čech zůstalo nanejvýše 15 %  oveček (vedle několika měst hlavně v okrajových místech království sousedících s katolicky orientovanými zeměmi, jejichž počet se po Lutherovi prudce zredukoval), musela z něčeho žít. Aby „pastýři“ a mniši přežili, museli sami zastavovat své majetky. A co nezastavili oni, zastavili Habsburkové, kteří se dostali na trůn po r. 1526.  Potřebovali peníze na války s Osmany, na nakupování exponátů do císařských sbírek i na jiné potřeby. Když přišla Bílá hora, majetek církve už téměř neexistoval. Kardinál Harrach se ale  během několika dalších let domluvil s císařem, že jako odškodné (za majetky odejmuté církvi Habsburky!!) dostane  církev podíl na solné dani, což byla velmi výnosná daň jinak patřící vladaři. Každý, kdo si koupil bečku soli, musel zaplatit církvi 12 krejcarů. V té době byla o hotové peníze nouze a za velmi málo peněz se daly koupit pozoruhodné  majetky, které byly na trhu s nemovitostmi k mání. Až 90 % nemovitých  majetků patřících protestantské šlechtě i měšťanům, bylo zkonfiskováno za účast v odboji a císařem a rozprodáváno hluboko pod cenou. Navíc každý obyvatel měl povinnost v rámci rekatolizace jít aspoň jednou ročně ke zpovědi (za jistý obnos), a také platit za vše, co se týkalo křtu, svateb či pohřbů a jiných obřadů. Nemluvě o vynucených závětích, darech a jiných způsobech „rozmnožování majetku“, který církev v té době vymyslela. „Bohatnutí“ trvalo  150 let, a za tu dobu majetek církve doslova nabobtnal, aniž by někdo kontroloval, jak k tomu přišla.  Teprve Josef II.,  a to až poté, co hlavní rekatolizační činitel v jeho říši, tedy Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jesuité byli papežem zrušeni jako řád. Došlo k tomu poté, co byl tento řád zakázán za  zločinnou činnost řadu let předtím v Portugalsku, Španělsku i ve Francii, včetně jejich kolonií a všude, kam sahala moc kurie (které jesuité přísahali bezvýhradnou poslušnost), a i papež se od tohoto řádu distancoval. Císaře určitě překvapilo a potěšilo, když zjistil, kolik majetku tento řád, slibující také chudobu, měl. Nejspíše to byl ten správný impuls k tomu, aby se o 8 let později  odvážil sáhnout na majetek církve v podobě rušení četných dalších řádů a jejich klášterů, které jen parazitovaly na státu (tak to tehdy bylo hodnoceno). Nejen za Josefa II., ale i za dalších habsburských vladařů, pokračovalo vyvlastňování církve. Pozemkové a jiné majetky byly převedeny pod správu řízenou státními úředníky. Faráři a jiní církevníci byli financováni ze státních peněz získaných z výnosů těch, kteří měli tyto majetky propachtovány (nikdy nikdo neviděl „panáčka“, jak se lidem církve tehdy běžně říkalo, že by na církevních polích  pracoval, nebo že by těžil dřevo v církevních lesích atd.). Habsburkům, a po nich i úřadům první i těch dalších republik, nesporně usnadnilo situaci v tomto zacházení s údajným církevním majetkem hlavně to, že církev nikde nemohla doložit, že by jej legitimně získala. V dobách tzv. černé totality v letech 1620-1781 si byla tak jista svým postavením (byla vlastně státem ve státě), že se ani nepokusila kamuflovat původ nakradeného majetku, nikdy řádně nezdaněného během „získávání“ ani jinak nelegitimovaného. Poprvé od Bílé hory má církev zákonem z 8. 11. 2012 šanci legitimizovat tyto majetky jako své, a jako s takovými s nimi i disponovat. Už jen fakt, že se to stalo v den výročí Bílé hory a  díky hlasu kooptovaného kriminálníka do řad členů Poslanecké sněmovny, je příznačný.

Není to v dějinách české společnosti poprvé, co český plebs (jak se  ti, kteří se na těchto organizovaných loupežích podílejí, dívají na českou společnost), byl vystaven předem dlouho a pečlivě připraveným podvodům. V r. 1617 podobným podvodným způsobem (pomocí falsifikovaných materiálů o tom, jak by měla probíhat volba nového krále, přičemž původní shořely v r. 1541 při velkém požáru, který zasáhl nejen Malou stranu, ale i pražský hrad), v rozporu s právem v době života dosavadního krále (Matyáše) dosazen na trůn jeho mladší bratranec – nikoliv tedy řádný potomek - Ferdinand Štýrský, pozdější císař Ferdinand II. Na trůn se tak dostal člověk s významnými a i tehdy zjevnými příznaky duševních poruch (šlo mj. o vnuka Jolany Šílené vládnoucí o několik generací dříve ve Španělsku), který byl zcela pod vlivem jesuitského řádu od chvíle, kdy mu byl jako dítě svěřen do výchovy v ingoldstadtském semináři.   Tedy v zařízení řádu, který už v r. 1554 začal  z nařízení papeže pracovat na projektu rekatolizace Čech (po svém obnovení více než 40 let po svém zrušení v tom pokračovalo, resp. pokračuje dál). Kdo si myslí, že zákon č. 428 z 8. 11. 2012 byl snad připravován nějakým právníkem či malou skupinou odborníků na  restituce rok či dva předtím, měl by se ohlédnout do minulosti. Za tímto aktem je dlouhodobé usilování velmi dobře připraveného gangu, který snese srovnání s jakoukoliv úspěšnou mafiánskou společností. Nešlo jen o to, jak připravit zákon, ale jak zničit podklady, které s jejich cíli byly v rozporu a také, jak dostat do správných pozic (ve vládě i v parlamentu, a nakonec také v Ústavním soudu!) včas své lidi. Vznik tohoto zákona lze zkoumat jako vznik velké a úspěšné konspirace, která začala daleko dříve, než si mnozí myslí. Výsledek ukazuje, že byla připravena dobře.

Abychom nekončili pesimisticky a nebyli z toho v depresi: lze se bránit. Církev  užívala dlouho, dokonce velmi dlouho, nakradené majetky. Měla by je nejen  vrátit, ale měla by platit i penále za jejich držbu a jiné dluhy spojené s tím, že je tak dlouho užívala. Obviňme církev za její zločiny na české společnosti a nenechme se od ní manipulovat a okrádat. A zeptejme se těch, kteří se v jejích službách skryli za právnické kličky a podvody všeho druhu, jak si myslí, že ujdou spravedlivému trestu.

Vladimír Čermák